15. září nakonec nebylo jen epizodou. Nakonec to všechno nebylo jen o jednotné sociální dani, po níž následoval daňový masakr. Nakonec se ukázalo, že valná většina Portugalců nečeká, až bude mít CDS [křesťanští demokraté, členové vládní koalice] náladu, až se prezident republiky Aníbal Cavaco Silva probere z hlubokého spánku nebo až tak zvaná vnitřní opozice PSD [sociální demokraté premiéra Pedra Passose Coelha, pravý střed] usoudí, že udeřila její hodina. Nakonec lidé vyšli do ulic uprostřed hodnotící mise trojky, aby ukázali, že nejsou tím „poslušným národem“, o němž se jeden z jejích byrokratů domníval, že zde žije.

Navzdory očividné antipatii, kterou si dnes zasluhuje celá politická třída, nebyly demonstrace z 2. března antipolitické. Bylo v nich více smutku a zklamání než v září, ale zatím nebyly zoufalé. Byly to demonstrace s politickým obsahem, rámované v celé své symboličnosti demokratickým cítěním. A to je vzhledem k současné sociální situaci a institucionální paralýze, které čelíme, něco zcela mimořádného. Možná to lze vysvětlit jen tím, že je naše demokracie ještě poměrně mladá.

Řekl jsem „zatím“, protože pokud se opozici nepodaří odpovědět na tuto revoltu nabídkou věrohodné alternativy – a nikoliv tím, že se pouze připraví na střídání nebo se pokusí zhodnotit podpůrné hlasy v příštích volbách – mohly by příští okamžiky vypadat zcela jinak. Jsem přesvědčen o tom, že pokud by se příští rok objevilo ve volebním spektru něco zcela nového, co by Portugalce nadchlo nebo zaujalo jejich pozornost, byl by výsledek překvapující. Toto „něco“ by mohlo být pozitivní, ale je pravděpodobnější, že bude spíš bezobsažné, nebo dokonce politicky nebezpečné.

Při pohledu na sobotní demonstrace nás zaujme jedna věc: jejich věkové složení. V porovnání s 15. zářím v nich bylo více důchodců. Právě kolem nich se kumulují veškeré problémy. Problém toho, že se narodili a vyrostli v sociálně, hospodářsky a kulturně zaostalé zemi. A že tuto zaostalost nesli na svých bedrech víc než druzí.

Žalostně nízké důchody, které většina z nich dostává, jsou jasným důkazem o tom, že myšlenka, které věří Passos Coelho a o níž chce přesvědčit svou zemi a podle níž je náš sociální stát příliš štědrý, se může zrodit pouze v hlavě toho, kdo zná zemi jen ze stranického zákulisí a z podnikových kanceláří svých přátel.

Tuto sobotu se hodně mluvilo o dětech, které emigrují, které nemají práci, které jsou zoufalé. A o vnoučatech, kterým chybí perspektiva do budoucnosti. Ve společnosti, jako je ta portugalská, kde rodiny plní roli jakéhosi doplňkového sociálního státu (anebo přímo hlavního), nesou staří lidé na bedrech útrapy všech generací. Ze všech obětovaných jsou oni sami těmi nejvíce obětovanými.

Mnoho důchodců, kteří v sobotu vyšli do ulic, se demonstrace účastnilo ve svém životě vůbec poprvé. Jinými slovy prošli diktaturou, porevolučním obdobím [demokratickou transformací po roce 1974] a celou demokracií, aniž by toto právo jedinkrát použili. Pocit, že by měli sestoupit do ulic, mají až nyní, když jim je přes šedesát a prožili téměř čtyřicet let v demokracii.

Zažíváme mírovou revoltu, která ještě zapadá do politického systému, tak jak jej známe dnes. Tento systém ale vstoupil do fáze úpadku. Pokud politici zemi neodpoví, dojde k nepředvídatelným událostem. Domnívám se (a doufám), že k nim dojde v demokratickém prostoru a že demokracii nezpochybní. Ale po dvou letech mizérie a utahování opasků je možné všechno. V sociálním protestu se toho už hodně změnilo. Už není pouze korporativistický, založený na odborových a stranických strukturách, a dokonce ani homogenní. Nevím, zda je to dobře, či špatně. Prostě je to tak.

Nedokáže-li dát opozice konkrétní podobu věrohodné alternativě a pokud se hlavní strana portugalské pravice rozloží, pak první, kdo na tom vydělají – ať už to budou lidé seriózní, či populisté, komici, anebo státníci – mohou v zemi vyvolat politické zemětřesení. Protože zemětřesení sociální už probíhá. Aniž na to instituce a strany reagují.