Vyberte si jazyk
Řecko nezkrachovalo a Evropě se lépe dýchá. Ale na jak dlouho? Vzpurní italští voliči, kteří si zvolili extravagantního miliardáře spolu s klaunem, nám připomněli, v jak hluboké krizi se kontinent nachází. Mezitím je Francie v Mali takřka osamocená a Británie mluví otevřeně o možnosti opustit evropský koráb. V krizi není pouze evropská měna, ale i evropská duše.
Pokud zárodek spojené Evropy vůbec kdy existoval, dnes se z nedostatku podpory evropských národů rozpadá. Všechny mají své vlastní důvody cítit vůči svým partnerům rozhořčení a podezřívavost. Všichny však trpí stejným nedostatkem: příliš málo z řad jejich občanů se cítí být v prvé řadě Evropany.
Jak je to možné? Dějiny Evropy za posledního půlstoletí jsou obvykle chápány jako nepřetržitý pokrok směrem ke společné budoucnosti. Je ale možné, že k pochopení současné situace se musíme vrátit dál do minulosti – ne k novému spojenectví Francie a Německa v šedesátých letech, ale do modelu Evropy, který vznikl v desetiletí před pohromou první světové války.
V určitých důležitých směrech byla Evropa v roce 1913 mnohem kosmopolitnější a evropštější než je ta dnešní. Myšlenky a národnosti se míchaly a slučovaly, a vytvářely tak ohniska tvořivosti. Rok 1913 znamenal vrchol futurismu i počátky abstraktní malby u Picassa a Braqua. Stravinsky začal skládat „Svěcení jara“ a Proust vydal první díl Hledání ztraceného času. Přeshraniční spolupráce v odhalování největších tajů vědy byla něčím zcela normálním. Architektura císařského Rakouska a republikánské Francie si našla množství napodobitelů v malých městech, které se staly klenoty střední a jižní Evropy – říkalo se jim Malá Vídeň nebo Malá Paříž.
Pocit evropanství rozmělnily totalitní režimy
A existovala i rozsáhlá společenství kosmopolitních emigrantů, kteří fungovali jako „převozníci“ mezi jednotlivými kulturami: především městských Židů a německých menšin rozsetých po celé střední a východní Evropě.
Během budoucích totalitních režimu bylo mnoho Židů zmasakrováno a Němci byli, stejně jako jiné národnostní skupiny, deportováni zpět do své vlasti. Spolu se svými ohavnějšími zločiny se Hitler i Stalin také vynasnažili, aby myšlenku kosmopolitismu, tak jak jí stará Evropa rozuměla, zcela vymazali.
Poválečná devastace v roce 1945, který bývá obvykle považována za počátek příběhu moderní Evropy, tak nabývá ještě ostřejších forem. Všudypřítomný impulz znovu zbudovat, co bylo zničeno, který studená válka ještě posílila, západní Evropu spojil a vytlačil západní Německo do popředí.
Ve stále více propojeném trhu Evropané prosperovali. Sjednocujícím prvkem však byl spíše děs než optimismus. Případné vzájemné rozdíly překonávali ze strachu - z nové války mezi sebou samými, nebo ze sovětské expanze. Po pádu Berlínské zdi se západní Evropa rozšířila na východ a zdálo se, že poklidně směřuje ke konci dějin. Mír, prosperita, sociální zabezpečení, demokracie, které má všude symbolizovat její společná měna - od finských Helsinek po španělskou Sevillu. Pro svých více než 400 milionů obyvatel se z Evropy stal zábavní park, muzeum, supermarket... kontinent jako z prospektu aerolinek EasyJet: efektivní, rychlý a za nevelký peníz všem přístupný.
Kunderovo pojetí Evropy
Nyní však Evropa po svých občanech žádá oběti a solidaritu a najednou přichází úpadek. Populisté a nacionalisté všude vyhrávají. Ukazuje se, že úsporné hospodaření a boj s dluhy k pocitu jednoty nepovedou.
Možná měli být evropští lídři více znepokojeni už před krizí, když nadšení pro Unii začalo vyprchávat. V roce 2005 zablokovali francouzští a nizozemští voliči cestu k evropské ústavě. Země střední a východní Evropy, užívající si nové svobody – slovy Milana Kundery „unesený Západ,“ který zohyzdilo 45 let sovětské okupace – své ekonomiky nepoevropštěly, ale spíše globalizovaly. To samé platí o nové evropské generaci. Kromě eur v kapsách evropská mládež přítomnost Evropy ve svém každodenním životě nepociťuje.
Názoroví vůdci, obchodní sféra a vlády obyčejně shodně tvrdí, že našemu světadílu by prospělo více politické jednoty, jelikož globalizace přeje nadnárodním uskupením. Národy a obyvatelé Evropy by se však museli vzdát velké míry suverenity, na což jsou zcela nepřipravení. A jak to tak vypadá, pokud se po nich bude chtít, aby o sjednocení skutečně usilovali, odmítnou.
Evropa proto musí nalézt novou myšlenku, novou vizi, která by jim v budoucnu sloužila jako tmel. Dobře známé rádoby ušlechtilé principy nebudou stačit. Lidská práva, pluralismus, svoboda myšlení, sociální demokracie se svobodným trhem – to všechno už obsahují národní ústavy a občané nepotřebují, aby jim je Evropská unie dodávala.
Evropská nauka na každé škole
Jak si tedy můžeme k Evropě vytvořit nové citové pouto? Možnou odpovědí na tuto otázku je přemýšlet o ní konkrétně, se všemi jejími barvami, vůněmi, folklórem a poetickou silou. A různorodostí. Náš cíl se neopírá o dobře známé principy – společný jazyk, dějiny či krevní pouta – ale o jejich pravý opak: o nadnárodní a hluboce kontinentální kulturní porozumění a referenční body. Kundera mluví o Evropě, kterou charakterizuje „maximální různorodost na minimálním prostoru“. To je možná stejně silná myšlenka, jako „svoboda, rovnost, bratrství“ či „všichni lidé jsou si rovni“.
Takový styčný ideál je nezbytnou podmínkou politické jednoty kontinentu. Dalo by se ho dosáhnout, kdyby evropská občanská nauka byla součástí osnov v každé škole; důrazem na zvládnutí dalšího evropského jazyka i podporou výměnných programů (pro všechny věkové skupiny a třídy); zlepšováním mobility; harmonizací evropských zdravotnických a penzijních systémů; volbou evropských zástupců, kteří by byli svým voličům přímo zodpovědní a konečně i rovnoprávnějším přístupem k sezónním pracovníkům a přistěhovalcům.
To představuje mnoho důvodů k zamyšlení. Françoisi Hollande, Angelo Merkelová a obzvláště Davide Camerone: vzpomeňte na kosmopolitní převozníky! Podporujte vytváření jednotné evropské veřejnosti a kulturního prostoru. Dejte evropským národům novou vizi – nechte je snít sen o tom, být společně jedním národem, a překonejte svou rozporuplnost. Pokud si upřímně přejete vznik politické Evropy, převezměte zodpovědnost, statečně a s vizí, která dosáhne dál než k příštím volbám nebo dalšímu hospodářskému zakolísání.
Usilujte o duševní jednotu Evropy, která stojí na její rozmanitosti.
