Bonusy nemohou trvat věčně

Obyčejný lid v celé Evropě se bouří. Žádá krev bankéřů a myslí to vážně. Veřejné mínění až doposud na úvěrovou krizi reagovalo nechápavě a tu a tam někoho pláclo po ruce. Banky nás všechny přesvědčily, že to byla prostě vůle osudu. A byla – byly příliš velké na to, aby padly, a jejich vedení příliš svaté, než aby se snažilo o nápravu. Za poslední čtyři roky jsme do britských bank napumpovali téměř půl miliardy liber z veřejných a natištěných peněz. Poslechly nás, uzdravily se a zbohatly – zatímco my všichni ostatní jsme zchudli.

Jenže karty se obrátily. Ani bankám ani vládě se nepodařilo vytvořit růst. Lidé chtějí pomstu a našli ji – dost neočekávaně – právě v Evropském parlamentu. Ten rozhodl, že bankéři v Unii už nebudou moct dostávat bonusy větší než jejich roční plat. Tato omezení budou platit všude tam, kde evropští bankéři pracují, a zároveň pro všechny zahraniční bankéře pracující v EU.

Švýcarské referendum mezitím rozhodlo, že platy nejvyšších manažerů budou vyžadovat výslovný souhlas akcionářů, a tzv. zlaté padáky a podobné odměny rovnou zakázalo. Nizozemsko mluví o ještě přísnějším omezení bonusů na 20 %. A dokonce i v liberální Británii požádala Národní asociace penzijních fondů, aby výkonné rady omezily zvyšování platu řídících pracovníků na míru inflace.

Kdysi všemocná evropská bankovní lobby byla tímto rozsáhlým skandálem téměř vyřazena ze hry. Německá vláda se rozhodnutí Evropského parlamentu podřídila pod tlakem opozičních sociálních demokratů. Stalo se tak poté, co ve skandálu se sazbou Libor vyšlo najevo, že Deutsche Bank snížila bonus jednoho ze svých traderů o 34 milionů liber, což ukázalo, o jak kolosální sumu se původně jednalo. Švýcarskou kampaň rozpoutala farmaceutická společnost Novartis, která svému odcházejícímu řediteli věnovala jako dar 76 milionů dolarů.

Pro nová omezení hlasovalo přibližně 68 % Švýcarů. Pouze v Británii tančí ministři dál, jak bankéři pískají. Vedení banky RBS minulý měsíc ignorovalo svého státního podílníka a poté, co zveřejnilo ztrátu 5 miliard liber, zaplatilo svým zaměstnancům 600 milionů liber v bonusech. Ztrátová banka Lloyds sáhla do kasy a vyplatila držitelům nejvyšším postů zvláštní odměnu v celkové výši 365 milionů liber. HSBC, která čelí obvinění z praní špinavých peněz, oznámila, že každý z 78 členů její londýnské centrály obdrží více než milion liber. Všechny shodně tvrdí, že bonusy nemají s pokutami či ztrátami nic společného – to však tvrdily vždycky. George Osborna, který se v úterý v Bruselu marně snažil jejich postoj obhajovat, tak čekala pěkná potupa.

Loni oslavované „jaro akcionářů“ v londýnské City k žádným změnám nevedlo. Odpor proti bonusům bankéřů v WPP, Barclays, Trinity Mirror a jinde neměl žádný zřetelný dopad. Zatímco platy všeobecně stagnovaly, odměny nejvyšších manažerů vzrostly o 12 %. Průzkumy veřejného mínění ukázaly, že veřejnost se k těmto odměnám staví v drtivé většině velmi negativně. Mezi vrstvou velmi bohatých a zuřícími občany tak stojí již pouze vláda a londýnský starosta. Revolta lidu znamená, že ani britští ministři nemohou veřejnému mínění ignorovat donekonečna.

Skutečností je, že banky samotné tuto touhu po pomstě po více než čtyři roky živily tím, že ji jednoduše ignorovaly. Už od 80. let a finanční deregulace se odměny v této profesi pohybovaly na úrovni, která je v jakémkoliv jiném odvětví nepředstavitelná.

Nemělo to nic do činění s volným trhem, s výjimkou malé skupinky vysoce placených traderů. Moderní bankéři získávají „ekonomickou rentu“ tím, že tyjí z oligopolistických kartelů finančních služeb, zatímco akcionáře si drží od těla. Astronomické bonusy traderů jsou asymetrickým ziskem z peněz, které správně patří do kapes střadatelů a podílníků, jelikož právě jejich fondy jsou v sázce. V jakékoliv jiné profesi by takovéto odměny byly pokládány za firemní krádež.

Žádné odbory nebrání své zájmy tak zuřivě, jako je tomu v případě bohatých profesí. Tento týden jsme se o tom přesvědčili na příkladu právníků: sáhněte na jejich bohatství a pohrozí vám, že to odnesou chudí, ekonomika, vláda, prostě všichni.

Banky pláčou, že omezení bonusů znamená, že jejich chamtivost „odplyne jinam“. To se mi zdá přehnané. Iniciativa EU by však mohla znamenat začátek odlivu vysoce rizikových operací z příliš regulované Evropy směrem do Ameriky a Asie. Pro Británii by to úplně nejlepší zpráva nebyla, jelikož finančnictví bylo v posledním čtvrtstoletí prudce se rozvíjejícím odvětvím. Pravděpodobnější ale je, že dojde o odlivu převážně toxičtějších aktivit a to není žádná škoda.

V každém případě si za to banky mohou samy. Snažily se totiž vzlétnout příliš vysoko ke slunci a zloba veřejného mínění jejich křídla roztavila. Mluví pro ně pouze jedna skutečnost. Kultura chamtivosti, která panovala v City, není nic proti kultuře neschopnosti v Bank of England a na ministerstvu financí. To ony do bank ty peníze napumpovaly. Nikdy dřív v dějinách britského hospodářství jsme tolik neutratili na tak nesmyslný cíl. A stále nad tím nikdo neprojevil lítost.