Stává se z toho fraška. Jistý realitní developer se 29. září pokusil betonovým mixem prorazit brány Leinsterského paláce, budovy irského parlamentu.

Irská tragédie

Ve chvíli, kdy roste nezaměstnanost, úrokové sazby dluhopisů a emigrace, by účet za záchranu irských toxických bank mohl dosáhnout až 50 miliard euro, což představuje neuvěřitelných 32 % národního důchodu země. Deník The Guardian si stejně jako většina irského i britského tisku si klade otázku, zda je někdejší Keltský tygr na hranici propadu.

Zveřejněno dne 1 října 2010 v 13:22
Stává se z toho fraška. Jistý realitní developer se 29. září pokusil betonovým mixem prorazit brány Leinsterského paláce, budovy irského parlamentu.

Od Řecka přes Japonsko až po Spojené státy, bankovní krize pustošila země po celém světě. Ale žádné hospodářství se nezruinovalo tak brutálně jako to irské. Někdejší Keltský tygr zažil za poslední tři roky propad národního důchodu o 17 %, což je zatím vůbec nejhlubší a nejrychlejší propad západní země od Velké hospodářské krize. Na vrcholu dlouhého boomu, který trval od roku 1990 do roku 2007 stály nemovitosti v Dublinu více než v Londýně. Od té doby se ceny snížily o zhruba 40 % a stále padají. S takovým tempem se zemi zanedlouho dostane nechtěné pocty přivítat největší realitní bublinu a její splasknutí v moderních dějinách. Když v roce 2008 finančníci vtipkovali, že jediný rozdíl mezi zkrachovalým Islandem a Irskem ve finanční tísni je jedno písmenko [v anglických názvech zemí] a několik dní, tak se mýlili – situace, která na Smaragdovém ostrově dnes panuje, je mnohem horší.

A přitom dublinští ministři po celou dobu voličům slibovali, že se vše zanedlouho zlepší. A že to vyřeší ty záchranné balíčky pro banky. Že to vyřeší ty kruté rozpočtové škrty. To rozhodnutí o garancích celého bankovního systému (prakticky bez jakýchkoliv otázek) to vyřeší tentokrát doopravdy. Špatně, špatně, špatně. Stejně jako tělo shozené ze střechy mrakodrapu, irská ekonomika jen stále padá.

Vláda už nezní moc přesvědčivě

Včera s tím přišli zase. Irský ministr financí Brian Lenihan voličům slíbil, že „noční můra“, se kterou musel národ v posledních několika letech žít brzy skončí: „Právě teď tomu děláme přítrž.“ Nepřesvědčil o tom však finančníky, kteří podobná slova od Lenihana slýchali pokaždé, když přišel s dalším neuváženým plánem. Avšak i ve srovnání s předchozími hazardy ministra je tento obrovský. Včera oznámená záchrana bude zahrnovat Anglo Irish, oblíbenou banku realitních developerů, stejně jako banky Allied Irish a Irish Nationwide – což má zvýšit rozpočtový deficit ze zhruba 12 % národního důchodu na ohromujících 32 %.

Newsletter v češtině

Když země zkrachuje takovýmto spektakulárním způsobem, tak příčiny její krize musí nutně mít hluboké kořeny. Primárně bychom mezi ně mohli počítat přílišnou závislost na cenách nemovitostí, jak z hlediska faktoru dobrého pocitu [při změnách cen nemovitostí], tak pro veřejné příjmy. Ve chvíli, kdy praská bublina, kolabují i příjmy. V jiných aspektech mohou političtí představitelé tvrdit, že se jen drželi zaběhnutých mezinárodních pravidel pro dosažení hospodářského úspěchu – lákat zahraniční kapitál tam, kde je to jen trochu možné, udržovat komparativní výhody (které se v Dublinu stejně jako v Reykjavíku spatřovaly ve finančnictví) a zůstat otevřenou ekonomikou. Ale jedním z poučení z toho, co Gordon Brown kdysi označil jako první krizi globalizace, je, že být byznysu otevřený za každou cenu jednoduše nefunguje dobře pro malé země s homogenním hospodářstvím. A opravdu to nefunguje s ne zrovna bystrými politickými činiteli.

Hospodářská elita je uzavřenejěí než ústřice

Jak poznamenává Pete Lunn z dublinského Institutu pro hospodářský a sociální výzkum, elita udávající směr irské ekonomice je uzavřenější víc než lastura ústřice – natolik, že vysoký úředník na ministerstvu financí normálně může počítat s tím, že po skončení funkčního období nastoupí do funkce šéfa centrální banky. Političtí představitelé se vyhýbali tomu nazvat realitní bublinu bublinou, dokud nesplaskla. A když to prasklo, tak přijali až moc snadno tvrzení bankéřů, že jim pouze chybí hotovost a nikoliv, že jsou naprosto na mizině. Udělali to, co jim radil MMF a zahájili jeden z nejtvrdších výdajových škrtů vůbec – s výsledkem, že téměř jeden ze šesti zaměstnanců je dnes bez práce a že začal další hospodářský propad.

I jiné země jsu na tom podobně: jen se zeptejte Gordona Browna. Velký rozdíl je v tom, že Irsko, jakožto součást eurozóny nemůže na rozdíl od Británie jednostranně devalvovat svou měnu. Jeho jediná cesta za znovuzískáním konkurenceschopnosti vede přes snižování životní úrovně zaměstnanců. Což znamená, ať Lenihan říká cokoliv, že irské hospodářství bude v pádu pokračovat.

Reakce tisku

Irsko trápí „Černý čtvrtek“

Poté, co 30. září vyšla zpráva, že záchrana problémových irských bank by mohla vyjít až na 50 miliard euro, tisk, zejména bulvární, vášnivě reaguje na to, co se již všeobecně nazývá „Černým čtvrtkem“. „Irsko, odpočívej v pokoji,“ hlásá titulek listu Irish Daily Star, který tvrdí, že zemi čekají „desetiletí finančního pekla“ kvůli „nenasytným bankéřům a hloupým politikům“. The Irish Daily Mirror zas v titulku píše: „Chamtiví, prohnilí lháři“. The Irish Sun volá po tom, aby byli darební bankéři souzeni za „vlastizradu“ a počítá, že každého muže, ženu a dítě v zemi vyjde záchrana bank na 10 000 eur.

„I když se tato čísla nijak zásadně neliší od toho, co se očekávalo, stejně jako smrt v rodině to přesto láme srdce a působí bolest,“ píše The Irish Examiner. Corkský deník varuje, že „buď budeme situaci akceptovat a řešit jí, anebo ztrácet energii vzájemnými půtkami a nevyhnutelně tím dokončit zkázu této země.“ The Irish Independent v podobném duchupíše, že „je mnohem lepší znát tvrdá fakta ... Trhy by jistě pro změkčování jasně definovaného plánu obnovy neměly pochopení.“

Individualistický sloupkař listu The Irish Independent Kevin Myers se na celou záležitost dívá po svém. Svou zemi obviňuje z malomyslnosti a tvrdí, že „náš dluh je sice skličující, ale není to nic ve srovnání s tím, s čím se musela po smrti Maa potýkat Čína.“ Dalším příkladem, který cituje je Německo. Upozorňuje, že 29. září Německo splatilo poslední reparace za první světovou válku a píše, že „Němci dělali ve 20. letech to, co museli později udělat i v 40. a 50. letech a poté opět to samé po roce 1990. Prostě pokračovali v práci.“

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma