Vyberte si jazyk
Tři krize. Tento výraz možná vypadá jako jakýsi umělý konstrukt, ale není tomu tak. Po finanční krizi vypukla krize měnová a hospodářská, která je, jak se ukazuje, krizí politickou. A naše evropské země projevují neschopnost vymyslet a zorganizovat si svou budoucnost, což představuje krizi třetí.
První krizí, tou nejviditelnější, byla krize finanční, která vyvrcholila v září 2008 pádem banky Lehman Brothers v New Yorku. Tato krize nejhůře postihla Spojené státy a Velkou Británii, ale zasáhla také kontinentální Evropu. Oproti tomu ostatní části světa se vzchopily velice rychle a dokonce dosáhly vysokých stupňů růstu.
Řada lidí se domnívala, že tato krize skončila a že oživení je už jisté, když v tom na začátku roku 2010 vypukla další krize, která se ukázala být krizí převážně evropskou, rozpočtovou a hospodářskou. Začala jako úder blesku: Řecko se ocitlo na pokraji bankrotu. Najednou vyšla najevo závažnost našich neduhů: ohromné zadlužení státních rozpočtů, prudký růst veřejného zadlužení, téměř všeobecná neschopnost snížit vysoké míry nezaměstnanosti. Tato krize je především krizí politickou. Manifestuje neschopnost evropských zemí spravovat vlastní hospodářství, snižovat veřejné výdaje, zlepšovat daňové výnosy a hlavně znovu nastartovat růst, bez kterého není možné dát žádný rozpočet do pořádku.
Dobyvatelský a utlačovatelský západní model
Třetí krizí, která západ sužuje, je absence civilizačního projektu, což je záležitost mnohem složitější. Evropský západ během staletí soustředil všechny své zdroje do rukou vládnoucí elity, absolutních monarchií a poté velkokapitalismu. Díky tomu se mu podařilo si během několika stovek let podmanit velkou část světa. Avšak tento dobyvatelský model se opíral o dvě nebezpečné situace. První bylo to, že společnost jako celek byla brutálním způsobem podřízena moci svých vládců. Od poddaných krále po dělníky v průmyslu a od obyvatel kolonií po ženy a děti, úplně všechny kategorie společnosti byly podřízeny extrémní podobě nadvlády. Západní model byl zároveň a neoddělitelně modelem dobyvatelským a modelem utlačovatelským.
Jeho další slabostí je, že posloužil k vytvoření národních států, které mezi sebou po staletí válčily do té doby, než se sama Evropa ve 20. století vydala na smrt do dvou světových válkách a vln totalitních režimů. Boje mezi evropskými národními státy ukončila až americká hegemonie a vytvoření Evropské unie, která si zakládala na oslabení národních států. Evropský společenský systém se oslabil pomaleji.
Evropa bez projektu budoucnosti
Národy svrhly své krále, zaměstnanci získali sociální práva, kolonie se osvobodily, svá práva získaly i ženy, i když se jim nepodařilo skoncovat s nerovným zacházením. Avšak po této „belle époque“, tj. období sociálního blahobytu druhé poloviny dvacátého století, se Evropa, zbavená svých největších utrpení a největších šíleností, nachází bez modelu rozvoje a bez vize vlastní budoucnosti.
V posledních staletích se ty největší hlasy vždy ozývaly z Evropy, ale dnes je Evropa oněmělá a hluchá, především proto, že doposud nebyla schopna nahradit svůj starý model modernizace něčím jiným.
A přesto to není nemožné. Velká témata, které se musí pro budoucí století stát prioritou, již známe: ekologové nás přesvědčili, že je zapotřebí skloubit hospodářská práva s právy přírody, kulturní hnutí nás naučila, že nejde jen o získání vlády většiny, ale že je také třeba respektovat práva menšin. Ženy začaly, ač spíše soukromě než veřejně, budovat společnost, jejímž hlavním cílem je usmiřovat opačné extrémy, dávat přednost vnitřní integraci nad vnějším dobýváním. Avšak tyto velké vize, které se musí nutně transformovat v politické projekty, jsou zatím stále jen předmětem diskuzí veřejnosti než vlád.
Hlavní příčinou krize je politická a intelektuální nemohoucnost
Ale ačkoliv je sice vytváření budoucnosti možné, nedostává se nám politických a zejména intelektuálních instrumentů nezbytných pro to, abychom se dostali z krizí, ve kterých jsme doposud nezkoušeli nic jiného, než zmírnit jejich nejhorší následky. Finanční kapitál je jediným sektorem hospodářského života, který se rychle a stabilně postavil na nohy. Stejně tak opět roste sociální nerovnost, zatímco veškerá výroba se přesunula mimo Evropu a politická diskuze v žádné zemi neprošla změnou. Už nemůžeme říkat, že naše politická a intelektuální nemohoucnost je důsledkem krize, protože je totiž naopak její hlavní příčinou. Což nám jasně ukazuje, kde jsou naše priority.
Z hospodářských krizí se nemáme šanci vymanit, pokud se nevymaníme z krizí politických a kulturních. Odtud pramení ona naléhavá potřeba politické obrody, ba co víc, intelektuální a kulturní renesance. Belgii a Nizozemí devastuje šovinistický populismus a xenofobie. Politický život v Itálii a Francii je v troskách a musí se vybudovat zcela znovu. Vzhledem k dominantní roli Spojených států všichni potřebujeme vítězství Obamy nad republikánskou stranou vedenou jejím nejreakčnějším a nejinteligentnějším křídlem.
Od nejlepších ekonomů jsme se dozvěděli, že pro překonání hospodářských krizí je nutné dát přednost sociálním a politickým řešením, ale zdá se, že politici o tom zřejmě vůbec neslyšeli. Už nemůžeme postupovat po malých krůčcích, protože už stejně ani nevíme, zda je děláme dopředu či dozadu. Potřebujeme, a to urgentně, představovat si, vymýšlet a budovat naši budoucnost a odstraňovat při tom všechny nejasnosti a překážky, která nám brání v objevování politických nástrojů nezbytných pro vytvoření takové budoucnosti.
