O členství v Evropské unii usiluje Turecko už od počátku šedesátých let. Zprvu nesla tato unie název Evropské hospodářské společenství a měla pouze šest členů. Dnes vede Turecko vstupní rozhovory se sedmadvacetičlenným spolkem, kterému brzy přibude další člen – Chorvatsko [1. července 2013].

Turecko je od roku 1969 členem Organizace islámské konference (OIC) a Islámské rozvojové banky. Je součástí i celé řady dalších mezinárodních organizací jako OECD nebo Organizace pro hospodářskou spolupráci v oblasti Černého moře (BSEC), na jejímž vzniku se aktivně podílelo. Vedle toho je samozřejmě členem NATO a pošilhává, dalo by se tak říct, po členství v Šanghajské organizaci pro spolupráci (ŠOS).

Z toho by se dalo usuzovat, že Turecko je středem světové politiky. Je tomu opravdu tak? Já patřím každopádně k těm, kdo tvrdí, že bylo od začátku jasné, že Turecko do Evropské unie nebude moct vstoupit. Koncept společenství nebo integrace si můžete představovat tak či onak, musí ale odpovídat společným hodnotám. Od té doby, co jsou Estonsko, Litva, Rumunsko, Bulharsko – a v dohledné době i Chorvatsko – součástí EU, se nabízí otázka: proč ne i Turecko?

Podle mě se uvedené země staly členy Unie především z politických důvodů. Na začátku devadesátých let, kdy se rozpadl Sovětský svaz a RVHP, panovalo přesvědčení, že je třeba tyto státy seskupit pod určitou strukturu, aby se znovu neocitly pod vlivem Moskvy.

Touto strukturou se ukázala být Evropská unie a Clintonova administrativa tuto politiku podpořila. Chorvatsko, blízký partner Německa, sehrálo rozhodující úlohu v rozpadu Jugoslávie. Z tohoto důvodu si myslím, že si své místo v Unii zcela zasluhuje. Naopak k přijetí Turecka do EU žádný politický důvod není. A i když Turecko pošilhává po Šanghajské organizaci pro spolupráci a tvrdí, že by to mohla být alternativa, všichni vědí, že to není možné. Někteří to ostatně považují za politický vtip.

Ve skutečnosti připadá Turecku role jakéhosi „poskytovatele služeb“ Spojeným státům na Blízkém východě. Do tohoto druhořadého postavení zemi bohužel tlačí i politická neuvědomělost patrná v širokých vrstvách společnosti, přebujelá turecká politická třída, špatná kvalita médií a slabá úroveň a nekompetentnost našich podnikatelů a státních úředníků.

Nenechme se svést pojmy lichotícími našemu egu jako spolupředsednictví [narážka na spolupředsednictví Turecka v projektu George W. Bushe „Velký Blízký východ“, od něhož se dnes upustilo a který ostře kritizovali turečtí nacionalisté] a raději se podívejme na smutnou realitu.

Od té doby, co se i Izrael těší mnohem lepšímu zacházení, mě žádný jiný termín než „druhořadý poskytovatel služeb“ nenapadá. Dokud se nezvýší občanská uvědomělost široké veřejnosti, budou se tato bezobsažná a neodůvodněná sebehodnotící stanoviska nadále objevovat, ale situaci to nezmění.