Diskuze: Zrod extremistické Evropy

Ženy zahalené v burce. Pro někoho zdroj ohrožení.
Ženy zahalené v burce. Pro někoho zdroj ohrožení.
5 říjen 2010 – Newsweek (New York)

Nacionalistické a proti imigrantům štvoucí strany se rychle stávají součástí evropského politického středního proudu, kde se nyní i strany tradičně stojící v politickém středu snaží hrát jejich hru, všímá si britský poslanec za labouristickou stranu a bývalý ministr pro Evropu Denis McShane.

Není tomu poprvé, co nám Švédsko ukázalo, kam se budeEvropa v budoucnu ubírat. Desítky let bylo Švédsko definicí smíšeného modelu volného trhu a sociální solidarity, který se stal evropským ideálem. Tomu je ale teď konec. V parlamentních volbách, které proběhly tento měsíc, se Švédové přidali ke svým méně úspěšným evropským sousedům a k tradiční politice se otočili zády.

I solidní Švédové si tak teď do Parlamentu pozvali blok politiků, kteří se zajímají jen o jediné téma: jsou posedlí tím, co vnímají jako ztrátu národní identity a svůj vztek obrací proti přistěhovalcům, kteří údajně ohrožují jejich švédství. Do Evropy tak přichází nový druh politiky. Před deseti lety byly extremistické strany na samém okraji politického života. Nyní se z nich stala parlamentní síla, která začíná mít vliv na to, jak se ostatní strany chovají a mluví.

„Ne“: nová politika evropských nacionalistů

Po pádu Berlínské zdi již Evropě nehrozí nebezpečí, na němž by se všichni mohli shodnout a bez srozumění o tom, že Atlantická aliance je naprostou prioritou, přišla politika o své zakotvení. Politiku Gemeinschaftu (komunity) tak nahradila politika Gessellschaftu (společnosti). Ti, kteří důvody pro své problémy hledají v imigrantech – či v jaderné energii, v EU, muslimech či Židech, v tržní ekonomice či v politice USA – se sdružují v nových politických komunitách, které jsou všechny společnosti škodlivé. Společenské řízení vyžaduje kompromisy a nutnost vybírat si priority. Dominantním impulzem nové politiky identit v Evropě se naopak zdá být jednoduše potřeba volat „Ne!”

Ústup centristických vedoucích stran je ještě uspíšen fungováním evropských volebních systémů, které jsou založené na proporčním zastoupení a umožňují tak i velmi malým stranám získat svůj podíl křesel. To zabraňuje možnosti, aby se objevila jakákoliv koherentní vůdčí síla. Nedávné volby, které proběhly podle proporčního zastoupení, tak měly za výsledek vzestup nacionalistických a proti-imigračních stran. Některé z nich, jako maďarský Jobbik, jsou i antisemitské. Nacionalistická pravice ve Východní Evropě se snaží bagatelizovat památku Holocaustu srovnáváním zločinů evropského komunismu s industrializovaným vyhlazováním Židů v nacistických koncentračních táborech.

Největší světová zóna demokracie se tak nyní stává semeništěm extrémně pravicové politiky. Podle posledních volebních výsledků si extrémní pravice získala 11,9 % ve Francii (Národní fronta), 8,3 % v Itálii (Severní liga), 15, 5 % v Nizozemsku (Nizozemská Strana Svobody Geerta Wilderse), 28,9 % ve Švýcarsku (Švýcarská lidová strana), 16,7 % v Maďarsku (Jobbik) a 22,9 % v Norsku (Strana pokroku). Extrémně pravicové strany s podstatným zastoupením existují též v Belgii, Litvě, Slovinsku a na Slovensku. Jejich podpora podstatným způsobem snižuje mandát vlád tradičních stran a podlamuje sebevědomí dříve dominantních formací poválečné politiky.

Deportace jako populistický stimul blednoucí politické kariéry

Je možné tuto novou politiku uvrhnout do nějaké karantény? Ve Francii zahájil prezident Sarkozy, ve snaze dodat populistický stimul své blednoucí politické kariéře, proti romské menšině kampaň vynucených repatriací. I stoupenci Sarkozyho byli šokování hrubostí, se kterou byli členové etnické menšiny naháněni a deportováni. Evropská komisařka Viviane Redingová srovnala situaci s repatriacemi Židů za Druhé světové války. Odpovědí jí bylo rozhořčení, není však pochyby o tom, že spektákl zorganizovaný politikem středu, kterým Sarkozy jistě je, snažícím se hrát na city vzdálenějších politických enkláv, je pouhou předzvěstí toho, co teprve přijde

Ústup vládnoucích stran též oslabuje Evropský projekt. Po desetiletí, které strávily šarvátkami a tahanicemi o evropské ústavě, nejsou bruselské elity schopny nalézt na pomalou disintegraci národních politických stran žádnou odpověď. Projekt výstavby sjednocené Evropy vyžaduje existenci národních stran, schopných získat si většinovou podporu, včetně podpory předání větších pravomocí elitě EU, která si sama bude takový respekt muset ještě získat. Do sebe zahleděná a mezi sebou válčící bruselská vládnoucí třída je tak pánem pouze slabé regionální ekonomiky, která již dnes čítá 23 milionů nezaměstnaných a do budoucna nedisponuje žádným plánem útoku.

Slabé vedení EU hraje extremistům do karet

Mezery v evropském vedení též vytvářejí jiný jednoduchý cíl, kterého může extrémní pravice snadno využít. V 60. letech, za dob silného evropského ekonomického růstu, byli zahraniční pracovníci vnímáni jako přidaná hodnota národních ekonomik – v současné době ekonomického oslabení jsou obviňováni z toho, že místním berou práci. Nově otevřeným hranicím EU je tak dáváno za vinu, že dovnitř pouští vetřelce. Celonárodní pravicové strany pak mohou zaútočit a místní komunity jakými jsou Katalánci, Vlámové či Skotští nacionalisté se staví na odpor dalšímu setrvávání uvnitř španělské, belgické či britské státnosti. Naděje, že společný evropský ekonomický a sociální liberalismus nahradí stará strašidla politiky „národ především“, se zatím nenaplňují.

Voliči hledající komunitu a identitu tak utvářejí novou evropskou politiku. Ti, kteří si myslí, že nová populistická pravice povede politiku zpět k předválečnému fašismu, příliš snadno podléhají panice. Evropská demokracie zůstává silná, možná až příliš při pohledu na fragmentaci politických stran a neustále hlasitější vřavu překřikujících se politických hlasů. Mýtus „Euroarábie“, neboli převzetí kontroly nad Evropou muslimy, je mýtem také z těchto důvodů. Většina z 20 milionů evropských muslimů si přeje integrovat se a žít stylem evropské střední třídy; zatímco jejich počty stoupají, v žádném ze států se nestávají více než jen další malou menšinovou komunitou. Evropa potřebuje sebevědomé vůdčí osobnosti, schopné sjednotit její štípající se populace pomocí vize, na kterou nebudou moci odpovědět Ne.

Factual or translation error? Tell us.