Vyberte si jazyk
Uf! Evropané se konečně domluvili. Všichni jsou zajedno v tom…, že systém zavedený před deseti lety už nefunguje. V měnové unii bude třeba změnit pravidla rozpočtové hry. Jarní řecká krize to ukázala zcela jasně. Evropská komise představila své návrhy minulý týden. Vlastní návrhy má i Evropská centrální banka a také jednotlivé země. Zdá se, příští měsíce proběhnou ve znamení intenzivní debaty. Jedná se prostě o budoucnost eurozóny. A také budoucnost Evropy, jež představuje politický pokrok, společnou organizaci, sen o lepším světě.
Na počátku, v devadesátých letech, se otázka pečlivě opomíjela. Evropa měla uskutečnit světovou premiéru: měnovou unii bez unie fiskální. Pokud by došlo k maléru, existoval tu zákaz přispěchat zemi v nesnázích na pomoc. S možností platební neschopnosti státu se ani nepočítalo. Zaslepená důvěra v jeho stabilitu. Dějiny ovšem ukazují, že stát nebyl vždy považován za dobrého plátce. Státní bankrot musí být právně ošetřen. Právo na něj představuje nezbytnou podmínku fungování hospodářského společenství. Mohli jsme si toho dobře povšimnout u východoevropských zemí, kde se podniky začaly v devadesátých letech skutečně rozvíjet po tom, co byla vymezena pravidla uvalování konkurzu.
Stabilitu měl zajistit „stupidní pakt“
Je pravda, že Evropané zavedli Pakt stability a růstu, který měl takovýmto krajním situacím zabránit. Země měly dodržovat pravidla rozpočtové rovnováhy, jinak jim hrozily sankce. Ovšem pakt, který předseda Evropské komise označil na začátku tohoto desetiletí za „stupidní“, se zcela roztříštil na konci roku 2003, kdy Německo a Francie odmítly aplikovat jej na své útraty.
O sedm let později stvrdila řecká krize, na jejímž počátku stálo odhalení neuvěřitelného fingování ohledně stavu řeckých veřejných financí, zbytečnost paktu. V naléhavé situaci vytvořila Unie evropský fond finanční stability v hodnotě 750 miliard euro. Evropská centrální banka pak přispěla na záchranu Řecka tím, že od něj odkoupila státní dluhopisy, zjevně v rozporu s evropskou smlouvou. Ne, oddělovat stránku rozpočtovou od měnové evidentně není možné.
Bude tedy třeba přistoupit k rekonstrukci. Doplnit měnový federalismus federalismem fiskálním, jedním z jehož nástrojů bude evropský fond. Problém je ten, že body, které se jeví jako přijatelné pro všechny, vycházejí z těch nejabsurdnějších návrhů. Evropská komise chce například všechny země, jejichž veřejný dluh překračuje 60 % jejich HDP, podrobit „proceduře spojené s nadměrnými dluhy, a to po analýze různých faktorů určujících povahu jejich dluhu a vývoj jejich fiskální situace“. Návrh, k jehož uskutečnění by bylo zapotřebí zaměstnat stovky ekonomů, kteří by takový rozbor provedli, by mohl vést k inkriminaci šestnácti evropských zemí, na jejichž území žije 86 % obyvatel Unie. Rovněž by se tím posílil mechanismus, který již potvrdil svou neefektivnost.
Měna bez politického projektu povede do slepé uličky
Brusel chce také země s nadměrným deficitem pokutovat, trochu jako lékař, který nařídí pustit žilou pacientovi, jemuž hrozí vykrvácení. Berlín dosáhl jistého úspěchu svým návrhem automatických sankcí. Asi si umíme představit, jaké štěstí tato automatičnost přináší, když se například Španělsko ocitne na konci nepříznivého měsíce v platební neschopnosti poté, co zaplatilo eurokatickou pokutu… Myšlenka „automatických systémů“, s nimiž se setkáváme v jiných oblastech (ratingová agentura udělující automaticky známky dle makroekonomických ukazatelů), poukazuje na zmatečnost, v níž tápeme.
Krize by nás přitom měla nutit k rychlejšímu postupu směrem k fiskálnímu federalismu. Posiluje totiž rozdíly mezi jednotlivými zeměmi. Rozdíly, které znásobil už samotný chod měnové unie, kdy se každá země logicky zaměřila na své silné stránky. Je-li kurz měny pružný, pak nápravné kroky v krizí nejvíce postižených zemích vedou vždy skrze silnou devalvaci jejich měny. V eurozóně nicméně směnné kurzy vymizely. Absenci měnové pružnosti musí vykompenzovat rozpočtová solidarita. Měna pro měnu, kterou neprovází žádný politický projekt, končí vždy ve slepé uličce. To už byl případ Francie, Itálie, Belgie a dalších zemí, které ve třicátých letech stáhl pod vodu zlatý blok.
EU/Čína
Jüan kazí ceny
„EU se hádá s Číňany,“ píší Financial Times Deutschland ve chvíli, kdy představitelé eurozóny po Číně požadují, aby přestala podhodnocovat jüan. Čínský premiér Wen Ťia-pao na summitu EU-Asie v Bruselu obavy Evropanů z podhodnocení čínské měny oproti euru nesdílel. Hamburský deník se domnívá, že ačkoliv je tento požadavek z ekonomického hlediska odůvodnitelný, Evropa se nesmí vydávat cestou sankcí, jako Spojené státy nebo Japonsko, či se dokonce pouštět do devalvace. „Evropané nemají jinou volbu než vsadit na diplomacii.“ A požadovat od Číny dodržování daných slibů – tj. snížení obchodní bilance – zvýšením spotřeby, uvolněním politiky úsporných opatření a zvýšením platů. Tedy přesně to, co evropské země v čele s Francii požadují od Německa.
