Jak Evropa přestala Kypru věřit

Evropským lídrům musí být jasné, že v případě Kypru hodně riskují. Hrozba je zcela zjevná. Vkladatelé ve zbytku Evropy by mohli ve zdanění kyperských střadatelů spatřovat nebezpečný precedent. [V době vzniku tohoto článku navrhovala kyperská vláda zdanit všechny bankovní vklady.] V obavě z budoucí ztráty peněz by se mohli klienti řeckých, španělských, portugalských nebo italských bank rozhodnout raději své vklady vybrat. Kdyby k tomu skutečně došlo, krize eura by udeřila znovu a ještě silněji.

Autoři plánu pro Kypr věří, že takové nebezpečí nehrozí. Mají za to, že stav španělských bank se zlepšuje a že i Řecko už vyvázlo z nejhoršího. Kyperské banky přetékají ruskými penězi a vkladatelé nemají důvod vyvozovat ze svérázného případu Kypru žádné závěry.

Možná mají pravdu. V minulosti však lídři EU moc dobrý odhad neměli. V září 2010 na summitu v Deauville oznámili, že držitelé státních dluhopisů v zemích, kterým byla poskytnuta finanční pomoc, přijdou o část svých peněz. To výrazně prohloubilo krizi eura, protože investoři začali požadovat mnohem vyšší sazby za půjčky zdánlivě rizikovým zemím, jakými byly Itálie nebo Španělsko.

Sever proti jihu

Proč, po úpěnlivé snaze euro zachránit, evropští lídři na Kypru tolik riskují? Protože i jim schází kredit – ten politický.

Tento deficit důvěry má v severní a jižní Evropě různé podoby. Čelní představitelé zemí, jako je Německo, Nizozemí nebo Finsko, vytušili, že jejich voliči ani parlamenty by další bailout neschválili, ledaže by šel ruku v ruce s velkým penále.

Kypr je malý stát, proto i celková suma potřebná na jeho záchranu je poměrně malá - „pouhých“ 17 miliard eur. Současně je však Kypr přímo ukázkovým příkladem zásadní ztráty důvěry mezi Evropany ze severu a z jihu. Od počátku krize německá média plní příběhy o zkorumpovaném jihu. Němečtí voliči jsou utvrzováni v tom, že jejich těžce vydělané peníze poslouží na podporu skrz naskrz prohnilých zemí.

Kyperské banky se navíc zaslouženě těší pověsti útočišť pro špinavé peníze z Ruska. Suma, která se cestou do Ruska a zpět na Kypru „otočí“, svědčí o tom, že kyperské pračky peněz jedou na plné otáčky. Zdanit ty vkladatele, kteří mají na účtech přes 100 tisíc eur, se zdá být účinnou formou, jak zacílit špinavé ruské peníze. Nepochopitelné a riskantní rozhodnutí zdanit i drobné střadatele svědčí o ztrátě solidarity s „malým člověkem“ dokonce i v jižní Evropě.

Pramen solidarity po vydírání vyschnul

Německá kancléřka Angela Merkelová a další evropští lídři teoreticky mohli svým voličům říct, že musejí zatnout zuby a poskytnout Kypru pomoc bezpodmínečně, protože jinak riskují evropský „run na banky“, který nakonec povede ke krachu domácích bank. Odpovědí by pravděpodobně byla ještě větší zlost a nepochopení voličů.

Ani čelní představitelé Kypru se ve zbytku Evropy netěší velkému politickému kreditu. V roce 2004 se mnozí lídři EU zdráhali přijmout Kypr do Evropské unie, dokud neuzavře mírovou dohodu vedoucí ke znovusjednocení ostrova. Ale Řecko vyhrožovalo, že když nebude přijat Kypr, zablokuje vstup Polska, České republiky a dalších zemí, a vetuje celé rozšíření EU. Lídři EU tomuto vydírání nakonec podlehli. Celá událost zanechala hořkou pachuť. Situaci příliš nezlepšilo ani to, že kyperští Řekové odmítli Annanův mírový plán. Když se pak Kypr dostal do potíží, byl pramen solidarity dávno vyschlý.

Větším problémem je však nalomená důvěra a rozdíl mezi politickou kulturou severní a jižní Evropy. Před vypuknutím krize bylo považováno za politicky nekorektní až xenofobní tvrdit, že normy bezúhonnosti ve veřejném životě se napříč Evropou značně liší a že to pro organizaci směřující k „ještě semknutější unii“, může být problém.

Chlebíčky a chipsy

Dnes je nicméně patrné, že tato absence konvergence v oblasti vzájemné důvěry a politické kultury je přinejmenším stejně zásadní jako absence konvergence hospodářské. Pravdou je i to, že Němci, Nizozemci a Skandinávci mají své vlastní korupční kauzy a že obrázek celé jižní Evropy coby zkorumpované a líné je nespravedlivý.

Faktem však zůstává, že v zemích, jako jsou Řecko nebo Itálie, jsou daňové úniky rozšířenou praxí. To odjakživa ztěžovalo přesvědčit voliče ze severu, aby jihu podali pomocnou ruku.

I postřehy ze všedního života potvrzují, že přístup k veřejným financím se značně liší. Před několika lety jsem byl pozván na setkání nizozemských velvyslanců z celého světa. K obědu byly nepříliš lákavé chlebíčky a chipsy, které se jedly vestoje. Nabyl jsem podezření, že přestože veřejné finance Itálie nebo Řecka jsou v horším stavu, jejich velvyslanci jedí lépe.

Tato banalita je příkladem právě toho kulturního rozdílu, kvůli kterému severní Evropané řekli „dost“, když přišlo na kyperské banky.

Jestliže Evropa nedosáhne skutečného sblížení norem ve veřejném životě, hrozí nebezpečí, že nalomená důvěra skoncuje nejprve s eurem a následně s celou EU.