Ačkoliv je finanční kolaps, který Island zažil v roce 2008, často považován za předzvěst evropské krize, možná nastal čas nechat se inspirovat řešeními, které tato země zvolila. Na rozdíl od jihu Evropy, kde škrty a zvyšování daní kulturu v podstatě nechaly vykrvácet, severská země s pouhými 320 000 obyvateli a rozlohou Portugalska do své kultury od roku 2008 systematicky investuje. Umělecký průmysl (generující miliardu eur ročně) dnes svým významem dvojnásobně převyšuje zemědělství a šlape na paty rybolovu, které je největším islandským průmyslovým odvětvím a největším zdrojem vývozů. A to všechno částečně díky jedné sedmatřicetileté ženě, islandské ministryni kultury, která už čtyři roky umělce podporuje a udělala z nich klíčové aktéry hospodářského oživení.

Míra nezaměstnanosti dnes dosahuje 5,7 % a Island vykazuje 3% hospodářský růst. Je pravda, že země byla nucena devalvovat svou měnu a nechat padnout několik bank, když odmítla splatit svůj zahraniční dluh. Za toto hospodářské oživení mimo jiné z velké části vděčí programu, kterému by se dalo říkat umělecký Nový úděl. Avšak 27. dubna, kdy se na Islandu budou konat první parlamentní volby od doby, co se zemi podařilo krizi překonat, by nový přístup mohl vzít za své. Zdá se, že Islanďané mají krátkou paměť a konzervativní strana, která zemi vládla v době hospodářského kolapsu (burza spadla o 90 % a HDP o 7 procentních bodů), je dnes v předvolebních průzkumech velkým favoritem. Koalice složená ze zelených a sociálních demokratů, v jejíž vládě sedí i premiérka Jóhanna Sigurðardóttirová (jako vůbec první žena v této funkci), se naopak potýká s problémy. Ministryně kultury Katrín Jokobsdóttirová, bezpochyby její nejcharismatičtější členka, to nijak neskrývá. Ve své kanceláři s výhledem na reykjavický přístav mluví o svém mandátu, který symbolicky spojuje s výstavbou pozoruhodné koncertní síně Harpa. Stavba byla během krize pozastavena a Jakobsdóttirová si přála, aby se její znovuzahájení stalo metaforou pro vůli vlády vytvářet hodnoty rozvojem umění.

„Kulturu považujeme za základ našeho kreativního sektoru, který je stále důležitější součástí naší ekonomiky. Když jsem byla jmenována ministryní, kultura byla pro mě otázkou přežití. To se snažím lidem vysvětlit: kultura je vysoce důležitým hospodářským sektorem. Přináší nám stejně tolik, co hliníkárny.“

Hudební turismus

Vláda schválila škrty ve státním rozpočtu. Osekala výdaje jednotlivých ministerstev a snížila fixní náklady. To ji však nebránilo v tom, aby zároveň zvýšila rozpočet na financování nezávislých kulturních projektů. Tato velice flexibilní spolupráce mezi veřejným a soukromým sektorem zároveň však neznamená, že by se stát v kultuře a vzdělání přestal angažovat.

V prvé řade v hudebním průmyslu. Osmdesát procent mladých Islanďanů (především na venkově) hraje na hudební nástroj a učí se hudební teorii. To se projevuje existencí desítek hudebních skupin s mezinárodním přesahem. Třebaže většinu turistů lákají na Island přírodní krásy ostrova, 70 % mladých sem podle nedávného průzkumu jezdí poslouchat hudbu. To platilo již v roce 2006, když byla vytvořena agentura, která podporuje islandskou hudbu v zahraničí. Vede ji Sigtryggur Baldursson, bývalý bubeník skupiny Sugarcubes, s níž ve svých začátcích koncertovala islandská zpěvačka Björk a která k dobré hudební pověsti Islandu podstatným způsobem přispěla. Podle této agentury koncertovalo loni v zahraničí 43 islandských skupin.

Zároveň došlo k prudkému rozvoji sektoru softwaru a videoher. „Jde o kulturní odnož, která dává práci mnoha lidem v tomto odvětví, hlavně ilustrátorům“, vysvětluje ministryně. A co se sedmého umění týče, od té doby, co nový zákon začal hradit náklady na Islandu natáčených filmů, filmaři se sem jen hrnou: Ridley Scott tu točil Prométea a Darren Aronofsky svůj film Noé.

Ministerstvo nápadů

Avšak už v dobách, kdy peníze a šampaňské ještě tekly proudem, vidělo mnoho lidí v kultuře pro Island jedinou možnou spásu. Spisovatel a básník Andri Magnason ve své knize Dreamland [Země snů] z roku 2006 kritizoval ekonomický model založený na lehce vydělaných penězích a finančních spekulacích. „Během let prosperity zaměřila vláda své síly na rozvoj bank, ocelářského průmyslu a vodních elektráren, které ničí životní prostředí. Někteří z nás si naopak přáli budovat ekonomiku založenou na tvořivosti a ne na lehce vydělaných penězích.“ Zrodilo se proto zvláštní spojenectví mezi ochránci přírody a „blázny do nových technologií“, vzpomíná Andri Magnason. O toto hnutí se zajímala i Björk a další významné islandské osobnosti. „Proto když přišla krize, existovalo tu už silné hnutí, do něhož bylo zapojených mnoho mladých lidí.“

Pracovní skupiny se scházely v prostorách instituce zvané Ministerstvo nápadů, která „sídlí“ v bývalé továrně na jednom reykjavickém předměstí. Andri Magnason ale přiznává, že důležitou roli sehrála i vláda. „Divadla začala prosperovat, literární život chytil nový dech (vláda každoročně podporuje 60 spisovatelů), filmová produkce i hudební scéna kvetou. A tato podpora nese ovoce i v ekonomice. Umění se nerozvíjí paralelně s hospodářstvím, ale naopak je pro ekonomické zdraví země klíčové.“ Proč tedy teď chtějí obyvatelé volit konzervativce? „Určitě proto, že se jim stýská po jejich Range Roverech,“ dělá si legraci hudebník Olafur Arnalds v jedné z reykjavických kaváren.

Dá se však islandský model vyvézt do zemí, jako je Španělsko či Itálie, které mají stokrát víc nejen obyvatel, ale i ekonomických problémů? Andri Magnason o tom nepochybuje. „Platí to ve většině situací. Problémem Evropy a především Itálie a Španělska je všechna jejich nezaměstnaná mládež, která nemá žádné plány do budoucna a o kterou se vláda i průmysl stále méně zajímají. Je to opravdové plýtvání talentem.“ Třeba je nutné si napřed sáhnout na dno.