Íránská popová píseň pomalu doznívá, poté technická pracovnice spustí jingle, který oznamuje vysílání zpráv. Je poledne a nacházíme se v Praze ve Strašnicích, v prostorách Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda, přesněji ve studiu Rádia Farda, které vysílá do Íránu. Zprávy se zaměřují na jediné téma: nejvyšší duchovní vůdce, Ajatolláh Chameneí, má pronést projev na Teheránské univerzitě. Tento projev je po celém světě očekáván s napětím. Je to totiž už několik dnů, co miliony Íránců demonstrují na ulicích. Jak asi tato významná autorita bude reagovat?

Ve vysílání je stanovisko Nejvyššího vůdce stručně shrnuto a poté dva novináři jeho prohlášení komentují. Opírají se přitom o úryvky z jeho proslovu. Vysílání trvá dvacet minut, poté Javad Kooroshy vychází ze studia, hluboce vydechne a objevuje se v redakci. Ve svých 65 letech je už veteránem žurnalistiky. „Je to už týden, co skoro nespím. Vysíláme nepřetržitě, 24 hodin denně. Celých třicet let jsme neměli tolik naděje. Miliony mladých jsou v ulicích a manifestují. Pokojně, ale neústupně. Je to jednoduše fascinující,“ prohlašuje.

Radio Farda má dnes v srdcích Íránců své zvláštní místo. „Režim se snaží signál našich programů rušit, ale lidé nás naladí na krátkých a středních vlnách,“ vysvětluje Abbas Djavadi, šéfredaktor zodpovědný za programy pro Írán, Afghánistán a Střední Asii. „Cenzura je všude. Nejprve se dotkla sms zpráv a nyní už je zcela nemožné je posílat. Proto jsme otevřeli telefonní linky přes Skype. Lidé nám vyprávějí, co se v jejich městě stalo a dávají nám tak informace, které se pak v našich programech poskládají jako kousky puzzle. To dokazuje, že demonstrace se neomezují na Teherán, na intelektuály a studenty. Vzbouřila se celá země.“

Javad Kooroshy si připravil několik kartiček. Chvílemi svůj pohled upře na velký portrét ajatolláha Chameneího, který visí na zdi. Fotografie vyzařuje opravdový pocit optimismu. Naopak projev Nejvyššího vůdce je čím dál hrozivější. „Je to špatné znamení,“ pronese šéfredaktor. „Chameneí tak právě dal znamení k útoku. Nemluví o kompromisu, nýbrž o konfrontaci. A ještě se opřel do našeho rozhlasu, který označil za nástroj propagandy ve službách Spojených států.“ Jeho velké oči se zachmuřily a zmizel z nich ten třpyt, který z nich vyzařoval ještě před hodinou, když mluvit o demonstrantech, jejich přirozené touze žít svobodně v zemi, která by se zbavila své izolace. „Ti lidé toho nechtějí moc. Chtějí jen lepší život. Přirozeně, ti osvícenější by si přáli konec islámské republiky, ale to není na pořadu dne. Ani se nejedná o jaderný program, lidé s tím nemají co do činění.“

Kooroshy je přece jen optimističtější než jeho šéfredaktor. „I kdyby toto vzedmutí íránské mládeže skončilo krveprolitím, i kdyby nezískali po čem touží, to co teď právě zažíváme je pro Írán historickým mezníkem. Naše země by nakonec mohla posloužit muslimskému světu jako model demokracie. Jsem připraven do toho jít. Kdyby volby byl vyhrál někdo jiný než Ahmadínežád, tak bych byl už v Teheránu.“

Zatím však Kooroshy zůstane v rádiu a bude dál informovat o aktuálním dění, komentovat jej, ale zejména šířit naději, doufat a motivovat své kolegy. „Možná jsme od Teheránu hodně daleko, ale naše srdce stále bije pro naši vlast,“ svěřuje se.