Zkoušejme nové cesty

„Keine Experimente!“, „Žádné experimenty!“ oznámil německý kancléř Konrad Adenauer svým spoluobčanům v roce 1957. Po Hitlerově porážce se v Německu zrodila nová stabilní demokracie. Přesto je v tomto varování, adresovaném poraženému národu, který se na několik let nechal zlákat jedním z nejhorších politických experimentů, cosi omezeného a nemístného. Z hloubi německé duše strach z experimentů stále úplně nevymizel.

Dnes se už věci mají jinak. Nejen v Itálii, ale v celé Evropě. Krize strhla masky z tváří slabých národních států. Demokracie leží všude v troskách. Politici a občané spolu ztratili kontakt. Ti první zalézají stále hlouběji do svých nor, zatímco ti druzí chtějí být více slyšet. Pokud se všichni nechceme rovnou prohlásit za poražené, je čas, dnes více než kdy jindy, odvážit se v rámci demokracie experimentovat. Je čas vymanit se z myšlenkových schémat, ke kterým se političtí představitelé i novináři stále upínají, a to z pohodlnosti i lenosti. Španělský sociolog Manuel Castells píše ve svém článku „Inovace nebo zánik“, který 2. března publikoval list La Vanguardia:

Strážci starých pořádků nevidí souvislosti mezi ekonomickou krizí, krizí Evropy, klimatickou či demokratickou krizí. Občanské protesty jim nic neříkají, ačkoliv vysílají jasný signál - zastupitelská demokracie představuje Titanik, který se zanedlouho potopí.

Prázdný prostor

Mezi vládci a jejich poddanými existuje prázdný prostor, ve kterém je zastupitelská funkce pouhou iluzí. Odbory jsou oslabené, politické strany postonávají a tisk stále více slouží mocným a nikoliv svým čtenářům. V tomto prázdnu ale občané chtějí znovu zvednout hlavu, vyzkoušet nové cesty, znovu vybudovat demokracii. Krizí zkoušená ale neporažená Itálie dnes stojí na rozcestí. Nový začátek, na který poukazuje Castells, zatím nevedl k vytvoření nové vlády a na první změny se teprve čeká. Ti, kteří se stále upínají ke starým zvykům, mezitím jako strašáka vytahují argument bezvládí. To proto, že již od 70. let tvrdohlavě ignorují a mají strach ze sociálních rozdělení, jež ohrožují právě tu stabilitu, po níž údajně tolik touží.

V Evropě jsme jeden pozoruhodný případ bezvládí už zažili, a to v Belgii, která zůstala od června 2010 do prosince 2011 541 dní bez vládního kabinetu. Brzy všichni pochopili, že nejde pouze o hádku mezi Vlámy a Valony. To samotná zastupitelská demokracie se otřásala ve svých základech. Belgická zkušenost je poučná, a to nejen kvůli svým negativům, ale také díky svému transformačnímu účinku a dopadům.

Během půldruhého roku trvající krize plnila prozatímní vláda svou roli i přes řadu velkých překážek. Schválila úsporný rozpočet v roce 2011, zvládla půlroční belgické předsednictví Evropské unie v roce 2010. Dokonce se účastnila i války v Libyi. To je jako bychom v Itálii nechali [dosluhujícího premiéra Maria] Montiho zahrát přídavek – pro vítěze voleb Beppa Grilla, který slíbil „inovovat nebo zemřít“, by to příliš tak skvělé řešení nebylo.

Autopilot

Národní státy upadají, Evropa ještě není solidární federací a status quo nic neohrožuje. Absence vlády vytvořila bezprecedentní mocenskou sílu, která si vůči suverénnímu lidu může dovolit mnohem více. Trochu jako autopilot, který podle [guvernéra Evropské centrální banky] Maria Draghiho chrání stabilitu proti „přílišným“ požadavkům občanů.

Belgická zkušenosti však zároveň vedla i k důležitým novinkám. Belgičané, kteří si uvědomili, že ve hře je osud samotné demokracie, se zmobilizovali, a začali experimentovat se starodávnými řešeními, například s řeckou agorou jako poradním orgánem nebo lidovými shromážděními, která vzešla z actiones populares římského práva. Občané tak mohou vyjádřit ne své osobní zájmy, ale naopak zájmy celého společenství. A protože v demokracii jsou nositeli suverenity právě oni, musí opatření, která povedou ke společnému blahu, sami vymyslet. Neexistuje totiž jiná cesta, jak porazit skutečnou anti-politiku, kterou je dominance finančních trhů a rozpočtové úspornosti, jež ochuzuje a rozděluje Evropu, aniž by zároveň snižovala státní dluhy.

„Stát jsme my“ tvrdí v Itálii Hnutí 5 hvězd Beppa Grilla. Tuto myšlenku přejalo od platformy G1000, hnutí, které se zrodilo během období bezvládí v Belgii z iniciativy pouhých čtyř osob (odborníka na udržitelnou ekonomiku, archeologa, politologa a herečky). Ustavující schůze G1000 se konala 11. listopadu 2011 v Bruselu. Zakládající manifest kritizoval selhání zastupitelské demokracie a navrhoval řešení.

Podle tohoto manifestu se nejedná o pokus o zničení principu politického zastoupení a delegování moci, ani o snahu „brát politickým stranám práci“. Skoncovat je třeba se současnou nadvládou stran, a v době internetu i s tradiční žurnalistikou. „Inovace se dnes podporují ve všech oblastech kromě demokracie. Inovovat mají firmy, vědečtí pracovníci, sportovci i umělci. Když jde ale o organizaci naší společnosti, držíme se dál receptů z 19. století, ačkoliv žijeme v roce 2011.“

Návrat k agoře

Jde o jeden z prvních příkladu deliberativní demokracie v Evropě. „Deliberace“ znamená diskuzi, po které následuje společné rozhodnutí, a podle Manifestu G1000 je účinnější než referendum. „V referendu se pouze hlasuje, zatímco v deliberativní demokracii je nutné také mluvit a poslouchat.“ Uskutečňuje se tak postmoderní myšlenka komunikativního jednání, kterou formuloval filozof Jürgen Habermas v roce 1981. Jde o fenomén celoevropský, ne pouze italský. Snad bude mít vliv i na volby do Evropského parlamentu v květnu 2014. Budoucí šéf Komise, který bude vládnout spolu s trojkou nad úspornými opatřeními, tak doufejme bude mít mandát občanů.

Experimentovat a začínat znovu není snadné. Ani cesta k zastupitelské demokracii - od zrodu myšlenky všeobecného hlasovacího práva v 19. století - nebyla jednoduchá. Nicméně jedinou cestou, která určitě nikam nevede, je říci - jako kdysi Adenauer - ne veškerým pokusům, a udělat tím z nás všech poražené. Skutečné bezhlavé experimentování, které se k lidem chová jako k prostředků k dosažení vlastních cílu a Ústavu považuje za cár papíru, vidíme v Řecku, kde úsporná opatření uvrhla zemi do chudoby a bídy, nebo na Kypru, kde stabilita znamená brát z bankovních kont občanů, ať už jsou nebo nejsou bohatí.

Co jiného nám proto zbývá, než experimentovat s tím, co po nás společnost žádá. Dál považovat její požadavky za „přehnané“? To je skutečné bezvládí. Pokud se nový papež, který si zvolil jméno František, chce opravdu vrátit ke kořenům, možná nastal čas, aby si i politika přestala plést vyděděnce s poraženými a vrátila se k athénské Agoře a lidovým shromážděním antického Říma.