V roce 2009 šokoval švédské diváky dokumentární pořad místní veřejnoprávní televize, který informoval o tom, žeSovětský svaz ukládal chemické zbraně na dno Baltského moře ještě v roce 1992. Skrytá kamera umístěná ve švédských vodách tehdy jednu takovou operaci zachytila. Sovětská armáda na záběrech házela přímo do moře kontejnery s nervovými plyny a radioaktivním materiálem.

Švédskou veřejnost tehdy nerozzuřil pouze samotný fakt, ale i to, že podle autorů reportáže, jejichž informace později potvrdila tajná služba, někteří z členů švédské vlády už v roce 1999 věděli, že je jedovatý odpad skladován poblíž ostrova Gotland, ale nic proti tomu nedělali.

Na počátku 90. let se Rusové museli rozhodnout, co s obrovským arzenálem chemických zbraní, který byl uskladněn v bývalých sovětských vojenských základnách v Lotyšsku a Estonsku. Největší zásobárna smrtonosných chemických látek se nacházela v lotyšském přístavu Liepaja. Rusové neměli peníze na to, aby zbraně přesunuli jinam nebo se je pokusili recyklovat. Obavy o životní prostředí či bezpečnost Poláků a Švédů byly zároveň tím posledním, čím se generálové v generálním štábu Rudé armády, v situaci, kdy se jak finanční situace, tak morálka rozpadaly, byli ochotni zabývat. Důvody, proč celý arzenál jednoduše vyhodit do Baltského moře, byly proto čistě ekonomické.

Toxická směs

Důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Od poloviny 90. let prudce vzrostl výskyt rakoviny plic a kůže mezi švédskými rybáři, kteří pracovali mezi ostrovy Bornholm a Gotland u jihošvédského pobřeží. Jde o typické následky kontaktu s yperitem, hořčičným plynem. Laik však v podstatě nemůže poznat, že nebezpečná chemikálie do vody uniká – yperit je téměř bezbarvá kapalina, která je „lehce cítit po česneku nebo ředkvi“. Ve skladovacích nádobách vydrží desítky let a pomalu uniká do okolního prostředí, což má nedozírné následky. Zrezivělé nádoby nakonec prasknou, což do Baltského moře uvolní velké množství ničivých bojových chemikálií.

Během Postupimské mírové konference v roce 1945 se političtí představitelé rozhodli zbavit se celkem 267 500 tun chemické munice. Nejlevnější cestou bylo naházet celý sklad jednoduše do Baltského moře, především v oblasti Bornholmské pánve, která se nachází v hloubce sto metrů pod hladinou, a v Gotlandské prohlubni, která místy dosahuje až hloubky 459 metrů.

Na přibližně 2800 čtverečních kilometrech kolem ostrova Bornholm vyházeli Rusové do moře celkem asi 40 000 tun všemožných kanystrů a nádob s adamsitem, yperitem, fosgenem, tabunem, kyanidem sodným a kyselinou kyanovodíkovou. V roce 1945 se v oblasti úžiny Malého Beltu zbavili Britové 69 000 tun nábojů s nervovým paralyzátorem tabunem a 5000 tun tabunových a fosgenových bomb. O rok později potopili Američané v Dánských úžinách 42 lodí naložených 130 000 tunami německých chemických zbraní. Německé pobřeží utrpělo další škody na začátku 50. let, když zde sovětské a východoněmecké ozbrojené síly vyhodily do moře 6000 tun chemických zbraní. A co se polského pobřeží týče, hlavní nebezpečí představuje rozsáhlá sovětská skládka jižně od ostrova Gotland.

Palčivá strategická otázka

Mají pobaltské státy nějaký plán, jak podmořské chemické arzenály neutralizovat? Nic tomu nenasvědčuje. Neexistují ani jasná řešení jakým způsobem mořskou vodu znečištěnou touto smrtonosnou toxickou směsí vyčistit. Problém si však naštěstí alespoň získává víc pozornosti. V listopadu 2010 začal průzkum baltského mořského dna financovaný Evropskou unií, který by měl zjistit, v jakém stavu se skládky nacházejí, a rozhodnout, jakým způsobem podvodní chemické arzenály neutralizovat a zabránit tak ekologické katastrofě.

Zároveň byl zahájen nadnárodní projekt Chemsea, kterého se pod polským vedením účastní jedenáct výzkumných ústavů z Polska, Švédska, Finska, Litvy a Německa. Zpráva zvláštní výzkumné skupiny Helcom Muni, která se na skládky chemických zbraní specializuje, by měla být zveřejněna ještě letos. Avšak ani ti nejlepší vojenští experti nejsou schopni odhadnout, co přesně by se stalo, kdyby chemické látky začaly ze zrezivělých skladových nádob najednou rychle unikat. Podle současného názoru by ocelové kanystry, které zde byly použity, měly rezivět pomalu, jakýkoliv únik toxických látek by měl být minimální a měl by rychle podlehnout hydrolýze.

Vědci zároveň zdůrazňují, že jelikož uniklé látky váží víc než voda, měly by se usazovat na mořském dně. Baltské moře navíc není oblastí s vysokou seismickou aktivitou, a s výjimkou fyzického poškození nádob není proto důvod k panice. Pouze projekt výstavby rusko-německého plynovodu Nord Stream vyvolal veřejnou debatu o případné lokální, avšak rozsáhlé ekologické katastrofě.

Vedení polského námořnictva nicméně tvrdí, že největším nebezpečím není plynovod ani skládky chemických zbraní. Často totiž zapomínáme, že Baltské moře bylo také používáno jako skládka pro všemožné druhy konvenčních zbraní, včetně těžké munice, leteckých bomb, mořských min či dělostřeleckých střel. Pokud by některá z nich vybuchla, řetězová reakce by na baltských plážích vyvolala hrůzu srovnatelnou s havárií v Černobylu.

Dokud baltské země nezavedou sérii koordinovaných opatření, která obsah chemických skládek zajistí a zneutralizují, procházky po pláži zůstanou potenciálně životu nebezpečným sportem a Baltské moře toxickou oblastí.