Hovořit o evropské demografii není relevantní. Přitom právě to udělal statistický úřad Evropské unie Eurostat, když letos v létě truchlivě oznamoval demografický úpadek starého kontinentu. Je pravda, že se všechny evropské země (s výjimkou Francie) potýkají s nedostatečnou porodností a že všechny prošly fází demografického přechodu (přechodu z přirozené porodnosti k porodnosti post-medikální).

Evropa je právní skutečností založenou na smlouvách, o evropské demografii ale mluvit nelze. Demografie zůstává vzhledem k rozdílnému kulturnímu rámci každé země v zásadě národní.

Německo se stále nevzpamatovalo z nacistického traumatu. S Anglií pak sdílí kulturu, která ženu nutí volit mezi mateřstvím a zaměstnáním. Matka, která pracuje, je z pohledu Němců špatnou matkou. V Itálii, ve Španělsku, v Polsku (a brzy v Irsku) se z katolictví, které bývalo motorem porodnosti, stala brzda. Španělky, Italky a Polky nejsou dostatečnými katoličkami na to, aby se vdávaly, ale příliš velkými katoličkami na to, aby rodily nemanželské děti. Tím, že se méně vdávají, mají i méně dětí. Co se týká východoevropských zemí, nezbavily se ještě postkomunistického traumatu.

Nemá smysl hovořit o evropské míře porodnosti

Francie představuje výjimku. Míra porodnosti dvě děti na ženu dostačuje k zajištění generační výměny. Je to tím, že Francie svůj demografický přechod uskutečnila už o dvě století dříve, v době Revoluce. Tenkrát ji to málem položilo, ale dnes, když ostatní země zažívají tvrdý přechod, jsou Francouzky proti denatalitě dobře naočkovány. Nevdávají se více nežli Italky, ale protože nejsou příliš velkými katoličkami, nijak jim nevadí mít nemanželské děti, kterých se dnes v zemi rodí většina. Francouzky také nemusejí na rozdíl od Němek volit mezi mateřstvím a zaměstnáním. Pracující matka není stigmatizována. A děti jsou v módě.

Výsledek je ten, že se ve Francii každoročně narodí 825 000-850 000 dětí (v Německu, které je přitom lidnatější, je to jen 650 000). Přirozený přírůstek činí 300 000 dětí ročně, což odpovídá 60 % evropského přírůstku. Za dvacet let, až bude umírat generace osmašedesátníků, se úmrtnost vyhoupne na 800 000 osob ročně, pokud se ale míra porodnosti udrží, tak počet narozených stav vyrovná.

Do patnácti let tak Francie v lidnatosti a mládí předběhne Německo a zaujme v Evropě demografické postavení, které jí náleželo před Revolucí. Tato francouzská výjimka by v popisu evropského kolektivního demografického úpadku neměla zapadnout, tím spíš, že odhaluje, že Francouzi mají vyšší morálku, než se tvrdí. Hovořit o evropské porodnosti rovnající se 1,6 dítěte na ženu nemá při míře plodnosti pohybující se od 1,3 (Itálie) do 2 (Francie) žádný smysl.

Bez domorodých dětí není integrace

Druhá poznámka se týká navržených řešení. Evropská komise navrhuje jedno: imigraci. Pokud ale nechceme z imigrace udělat populační nahrazování, pak by to nemělo být řešení jediné. Dnes jsou to děti původního obyvatelstva, které se začleňují mezi ty, které přišly odjinud. Pokud ve třídě nebo ve čtvrti nejsou domorodé děti, tak už žádná integrace neprobíhá! Léčba porodností je tak stejně nezbytná jako léčba imigrací.

Populační politika se musí opírat o dva pilíře: natalitu a imigraci. Francie se rozrůstá o 500 000 osob ročně: 300 000 místních dětí, 200 000 příchozích. To je vyvážené. Nevyváženost se objevuje jen na úrovni lokální. Na demografický úpadek tedy existují dvě odpovědi: rozumná imigrace, která není pouhým nahrazováním populace, a dostatečná natalita.

Hovoří-li Evropská komise pouze o imigraci, odhaluje tím liberální malthusiánství, jímž je nasáklá; navíc lék v podobě imigrace brzy vymizí. Země třetího světa jsou od roku 2000 v demografickém přechodu. Z evropských národů (s výjimkou Francie), jimž chybí populační politika, by se tak mohly stát národy staříků, které nebudou mít ani dostatek imigrantů na tlačení invalidních vozíků.