Od začátku krize eurozóny v roce 2010 byla přijata celá řada opatření, které měly situaci zvrátit. V mnohých z nás prohlubovaly obavy, že se nenávratně ocitneme na cestě vedoucí k evropskému superstátu, v němž se občané nedostanou ke slovu. Nicméně je otázkou, zda tato opatření k řešení evropské krize skutečně odporují demokracii a zda se občané hlásí výhradně k rozhodnutí svých vlastních poslanců. Nedávná historie naznačuje, že kladná odpověď na tyto otázky není samozřejmá.

O „evropském diktátu“ nelze hovořit

Vezměme si kupříkladu tzv. „six-pack“. Tento často ostře kritizovaný balík opatření má státům bránit v beztrestném porušování evropských kritérií týkajících se zadluženosti a rozpočtového deficitu. Rozhodnutí bylo přijato formou obvyklé legislativní procedury: (nevolená) Evropská komise návrh předložila, ale rozhodl o něm přímo volený Evropský parlament a Rada ministrů. Účast ve volbách do Parlamentu je sice nízká a Rada se občas schází za zavřenými dveřmi, nicméně o zcela antidemokratickém mechanismu nebo „evropském diktátu“ nelze hovořit.

Jiný příklad: Evropský stabilizační mechanismus (ESM). Tento záchranný fond vznikl na základě dohody mezi členskými státy. Smlouvu o zřízení ESM podepsal [za Nizozemsko] exministr financí Jan Kees de Jager. Následně o něm podrobně jednala dolní komora nizozemského parlamentu a poté ho poslanci schválili většinou hlasů. Odsouhlasili zřízení fondu, výši půjček i podmínky, za jakých se budou poskytovat.

Z hlediska účasti Parlamentu se tato rozhodnutí v důsledku neliší. Přitom například záchranné fondy nemívají podporu veřejnosti. Tento příklad jasně ukazuje, že rozhodnutí nemusí mít širokou podporu občanů nutně proto, že se na něm plně podílejí národní poslanci.

Pomalá a nejdenotná Evropa

Třetí příklad: ECB nakupuje dluhopisy států ve finančních potížích prostřednictvím přímých měnových transakcí (OMT). Tyto finanční intervence zavedla Rada guvernérů Evropské centrální banky, orgán složený z nevolených guvernérů centrálních bank jednotlivých členských států, který je chráněn jakéhokoliv politického a demokratického vměšování. Tyto intervence přitom v Nizozemsku nevyvolávají příliš mnoho námitek. Zvykli jsme si totiž na nezávislou centrální banku, která má své výhody: o složitých měnových záležitostech rozhodují experti a nejsou předmětem volební agitace volených politiků.

Tyto tři příklady ukazují, že o evropském diktátu nelze mluvit a že největší odpor vyvolávají opatření přijatá v souladu s naprosto demokratickým rozhodovacím procesem, zatímco ta, která byla přijata bez sebemenší účasti parlamentu, mívají širokou podporu veřejnosti.

Chceme, aby se na evropské úrovni energicky řešily problémy, které nejsme schopni vyřešit sami. Také ale chceme být slyšet a uchovat si svou národní svébytnost. Evropa je podle nás příliš pomalá a nejednotná.

Superkomisař bez výjimek

Jestliže usilujeme o dynamiku, efektivitu a jednoznačná řešení, musíme volit cestu centralizace, depolitizace a závazných jednoznačných pravidel, jinými slovy evropského superkomisaře, který nedělá žádné výjimky.

Tím se dosáváme k základnímu problému veškeré politiky, místní, národní či evropské. Tím je správný poměr mezi základními a ne vždy slučitelnými hodnotami, jako jsou demokracie a efektivita, rovnost a nezávislost. Klasický problém státní správy: jak vysoký stupeň centralizace moci je nutný k efektivnímu řízení a jaké limity a systém protiváhy volit, aby tato správa měla podporu veřejnosti?

Principiální debata mezi stoupenci a odpůrci Spojených států evropských je v tomto případě zbytečná. Na druhou stranu ale může být užitečné jasně představit evropské rozhodovací mechanismy. K tomu, aby se Evropa mohla rozvíjet – za současné podpory veřejnosti – je třeba vést o této rovnováze veřejnou debatu. Pokud jsou jí politici ochotni udělat v letošním evropském roce občanů místo, dávám jim svůj hlas.