Daňový ráj Republiky San Marino skomírá a pevnost Rocca se zahaluje do prvních podzimních mlh. Poslední výzva italskému kapitálu k opuštění San Marina přišla začátkem října, kdy italská centrální banka umístila jednoho ze svých administrátorů do čela banky Cassa di risparmio di Rimini, která kontroluje sanmarinský ústav Credito industriale sammarinese, jednu z dvanácti bank v republice. Podle inspektorů z via Nazionale [sídlo centrální banky] došlo bezpochyby k porušení zákona o praní špinavých peněz.

San Marino bylo kdysi zemí, kterou její obyvatelé opouštěli. V 60. letech však Jaderská riviéra zažila díky rozvoji cestovního ruchu, obchodu a průmyslu hospodářský boom. Ve chvíli, kdy přichází materiální bohatství, začínají se objevovat i první nezdaněné finanční prostředky: hoteliéři a obchodníci z oblasti Emilia-Romagna přijíždí ukládat své zisky právě do San Marina. A v 90. letech přijde předávkování. Vedle čtyř historických bank již existuje dalších 59 finančních společností a osm úvěrových institucí, které se zabývají hlavně shromažďováním kapitálu a jeho investováním, ale nabízejí přitom jen velice málo finančních služeb. Je to opravdové eldorádo pro ty, kteří chtějí převádět nelegální kapitál.Avšak špinavé peníze, které San Marino láká, nepochází jen z Itálie: devět euro z deseti pochází ze zahraničí. Objevili se Rusové, kteří dělají obchod ve velkém a v malé enklávě tak zapustil své kořeny organizovaný zločin. Na vypuknutí finančních skandálů se tedy nemuselo dlouho čekat, třeba jako na skandál kolem skupiny Delta kontrolované slavnou Cassa di risparmio (Spořitelnou Sanmarinské republiky), která byla na konci 19. století založena díky úsporám vesničanů a dělníků a která se postupem času stala centrem nepravostí.

Krize, tsunami v daňových rájích

Daňový ráj smetlo tsunami světové hospodářské krize, boj proti daňovým rájům a sestavování černých seznamů OECD a embargo italské vlády. „Ta doba je minulostí. San Marino kdysi překračovalo všechny meze,“ uznává Marco Arzilli, sanmarinský ministr průmyslu. Současná vláda – koalice křesťanských demokratů, která je u moci od roku 2008 – dělá vše pro to, aby se San Marino zbavilo nálepky hlavního města podvodů, která na pevnosti Rocca lpí. „Když jsme vstoupili do vlády, náš stát byl zařazen do tzv. zesílené procedury moneyval a figuroval na šedém seznamu OECD. Během dvou let jsem daly do pohybu ohromné množství věcí,“ chlubí se ministryně zahraničních věcí Antonella Mularoniová. „Zrušili jsme akcie na doručitele a bankovní tajemství, v oblasti bankovní transparentnosti jsme vše sladili podle mezinárodních modelů, uzavřeli jsme množství fiktivních firem. A konečně, chystáme se podepsat dvě smlouvy: první o spolupráci mezí naší policií a policií italskou a druhou ohledně udělování povolení inspektorům italské centrální banky ke vstupu do institucí naší republiky. Problém je, že v této otázce italská vládě dělá, že neslyší.“ Stejně se zachovala i ve Washingtonu vůči MMF. „Tento přístup je naprosto nepochopitelný,“ dodává.

Jedno je jisté: v San Marinu ubývá bankéřů. V loňském roce byl odliv kapitálu devastující: centrální banka mluví o 35% propadu. Daňoví hříšníci už Monte Titano [na které se nachází město San Marino] nedůvěřují a stanovení horních daňových hranic [v Itálii] vyprázdnilo všechny trezory. Došlo k odlivu téměř šesti miliard z celkové sumy 14 miliard euro uložených v sanmarinských bankách. Krize mezitím zasahuje všechny profese, dochází ke snižování počtu pracovních míst a likvidity institucí, které nemohou vstoupit na mezibankovní trh. A aby toho nebylo málo: bankovní gigant UniCredit chce ukončit své historické spojenectví s místní bankou Banca Agricola e Commerciale. „Chtějí naši kůži,“ prohlašuje s přesvědčením Marco Beccari, tajemník demokratického odborového svazu pracujících v San Marinu. „Samozřejmě, ti, kteří nejdenali čestně poškodili náš obraz. Ale v jádru je naše ekonomika zdravá a musíme ji chránit. V naší zemi žije 31 000 obyvatel, pracuje 20 000 lidí, z nichž 6 500 pochází z oblasti Emilia-Romagna.“ Dalších 4 000 zaměstnanců veřejného sektoru a 15 000 zaměstnanců soukromého – v oblasti obchodu, mechaniky, ocelářství, farmaceutického průmyslu a keramiky – pracují v průmyslových zónách nedaleko hranic San Marina.

Kdo přivede italskou vládu k rozumu?

Na tento mikrokosmos, který se za mnoho let nepohnul ani o píď, dnes tvrdě dopadají drastická fiskální opatření italské vlády. Hovoří se, že letos deficit sanmarinského státu dosáhne 80 milionů euro a v roce 2011 dvojnásobek. V úvahu přichází pomoc MMF, který by Republice San Marino poskytl úvěry, tak jak to učinil v případě Řecka či Argentiny. „Některé firmy se vrátily do Itálie, jiné už neakceptují naše faktury. Dívají se na nás, jako bychom přenášeli mor,“ stěžuje si Beccali. Kvůli hospodářské krizi zde loni přišlo o místo 1 % zaměstnanců. A dávky v technické nezaměstnanosti už pobírá 1500 zaměstnanců. K tomu vzrostla práce načerno. Tato čísla se mohou zdát směšně malá, ale na idylický svět San Marina mají velký dopad. Stát byl přitom vždy vyhlášený blahobytem a štědrostí: důchody vypočítávané podle posledního patu a nikoliv prostředků odvedených do systému, firemní kantýny s nabídkou jídel za 1,50 euro, dobré sociální zajištění, získávání půjček na pořízení bydlení a na jesle.

Všechny tyto garance ohrožuje embargo z Říma a zhroucení trhu s nemovitostmi. Na Monte Titano se stavělo zbůhdarma, reality byly jednou z možností jak vyprat špinavé peníze. Dnes lze díky tomu napočítat nejméně 7 000 prázdných nemovitostí. „Naším cílem je zachránit zdravé hospodářství,“ vysvětlují na hospodářské komoře. „Jinak vše vyletí do povětří, včetně italských pracovníků a firem z okolí, které realizují zakázky ze San Marina.“ Zbývá jen jediná naděje: Liga severu, která získá v regionech sousedících se San Marinem velký počet hlasů pracujících. „Jsou jediní, kdo může přivést italskou vládu k rozumu,“ říká se v San Marinu a upozorňuje na to, že italský ministr hospodářství Giulio Tremonti, kdysi působil jako poradce sanmarinských bank...