Žádná demise, žádné předčasné volby, žádné zvyšování daní. Velmi dobře. Škrtá se ve výdajích. Prezident to podporuje. A ústavní soud otevírá brány definitivní rovnosti mezi zaměstnanci ve veřejném a soukromém sektoru. Co by mohl premiér Passos Coelho chtít víc k tomu, aby udělal, co vždycky udělat chtěl?
Passos Coelho dostal lekci. Ustál reakci. Dramatizoval. Svalil vinu na ústavní soud. A chystá se vydělat na tom, že se vedle zavřených bran otevřela okna. Politická obratnost. Příležitost dělat politiku, která se nikdy nedělala.
Cesta, nikoliv cíl
Passos Coelho chtěl, aby program úsporných opatření umožnil reformovat stát a vytvořit modernější instituce. To vše v prostředí hospodářské soutěže a ekonomiky založené na rovných právech a příležitostech. Neuspěl, protože to ani nezkusil. Místo o pokrok usiloval o návrat – na trhy. Stále dnes ještě nevíme, co vláda reformou státu vlastně zamýšlí. Víme, že je nutné jednou provždy seškrtat veřejné výdaje. Ale cíl snížit je v příštím roce o 2,5 miliardy eur z celkových čtyř miliard v roce 2015 je politicky a sociálně nemožný. Šlo by ho dosáhnout, kdyby ho ústavní soud býval nezamítl?
Země, která odmítá platit vyšší daně, odmítla i škrty ve veřejných výdajích, jakmile zjistila, že se týkají platů a důchodů. Právě to ale byla a je správná cesta. Cesta, nikoliv cíl sám o sobě. Cesta teď možná povede přes zavírání nemocnic, snižování sociálních dávek, propouštění učitelů a rušení státních podniků. Část této cesty měla země urazit už dávno. Dva roky poté, co země požádala o zahraniční pomoc, se domácnosti a firmy přizpůsobily. Nikoliv však stát.
Rozpočet nelze ohýbat věčně
Přijde požadavek na pružnější deficit a sjednání nových podmínek pro veřejný dluh. Ohlašovaná úsporná opatření v podobě sociálních škrtů zvýší chudobu, a propouštění státních zaměstnanců nezaměstnanost. Tím spíš, že nová opatření opět nejsou náhradou za opatření předešlá, ale pouze je navýší. Snížení veřejných výdajů vyřeší jen část toho, co je v sázce, tedy budování lepšího státu s nezkorumpovaným politickým systémem, silnějšími institucemi a společností, která v jeho projekt věří. Passos Coelho už nemá jinou možnost. Bude rozhodnutí ústavního soudu a odchod Miguela Relvase znamenat novou kapitolu, nebo je potřeba celou knihu rovnou vyhodit?
Právě v tom okamžiku vstupuje na scénu Socialistická strana PS, hlavní opoziční strana, která 3. dubna hlasovala o důvěře vládě. Země se ocitla v politických kleštích: z jedné strany pravice, z druhé levice, střed přechodně prázdný. Mosty byly spáleny. Pokud tato situace přetrvá, vláda, kterou nepoložil 7. duben, do 15. října nepřežije. S rozpočtem se ohýbá, jak to jen jde. Ale s ohledem na rozpočet na příští rok je nemožné, aby se ohnul a nezlomil. Zemi nebude možné reformovat, pokud se levice a pravice neusadí ve středu a pokud Pedro Passos Coelho a [lídr Socialistické strany António José] Seguro z hory, která se mezi nimi tyčí, neodstraní jediný kámen.
Pohled ze Španělska
Solidarita a obavy
Španělsko sleduje velmi pozorně verdikt portugalského ústavního soudu z 5. dubna. El Mundo se domnívá, že rozhodnutí
stahuje našeho souseda do propasti a vyvolává konflikt, který by mohl škodit Evropě, a zejména Španělsku. Za prvé proto, že kontroverzní rozhodnutí […] rozdmýchává novou finanční krizi, která by mohla mít negativní dopady na trhy a rizikovou prémii zemí na evropské periferii včetně Španělska. Za druhé proto, že vytváří nebezpečný precedens, protože i španělský ústavní soud bude muset prověřit, zda jsou [úsporná] opatření v souladu s ústavou. […] Doufejme, že naši soudci neudělají stejnou chybu jako naši sousedé.
Podle deníku El País byl zpochybněn samotný princip politiky úsporných opatření zaváděné ve státech jižní Evropy:
kromě náročných rozpočtových machinací, které si [rozhodnutí soudu] vyžádá, se v této doslova zdecimované zemi dostane znovu do popředí politické a sociální napětí. Konkrétně když si uvědomíme, že portugalští daňoví poplatníci už byli vystaveni největšímu daňovému zatížení v historii, které mělo vést ke zvýšení příjmů z daní. [...] Nyní vznikl precedens, který politickou legitimitu těchto absurdních cílů zpochybňuje. Ozdravení veřejných financí je naprosto nezbytné k zajištění trvalého růstu a životaschopné měnové unie. Ale pokoušet se o to v kontextu hluboké recese a v extrémně krátkém časovém úseku je očividnou provokací, která by mohla nalomit sociální stabilitu a podporu ze strany evropských institucí.