Před zhruba pěti lety, na konci září roku 2005, se stovky imigrantů z tzv. černé Afriky pokoušely proniknout přes tato dvě severoafrická města do Evropské unie. Pět z nich zastřelila [marocká] pohraniční policie. Celkem zemřelo jedenáct potenciálních imigrantů a mnozí další se zranili při překonávání ostnatých bezpečnostních plotů. Dnes je zřejmé, že rok 2005 znamenal obrat ve způsobu, jakým EU řeší problém přistěhovalectví.

Tragédie, k níž před pěti lety došlo, dala Unii příležitost k bolestnému zjištění: řízení migračních toků se musí stát prioritou.Tím započal nový cyklus. Ceuta a Melilla jsou v současnosti nejlépe zabezpečenými hraničními přechody EU. Maroko pak zónu střeží s horlivostí, která je tím překvapivější, že vláda považuje tyto hranice za ilegální a kolonialistické.

Živý přeshraniční styk

Evropská unie nakládá v souladu se svou migrační politikou s imigranty diskriminačním způsobem v závislosti na zemi, z níž pocházejí. Seznam zemí, jejichž občané potřebují ke vstupu do Unie vízum (které se jim často nedaří získat), v tomto směru mnohé prozrazuje. Na seznamu například figuruje nezanedbatelný počet muslimských nebo rozvojových zemí. Filtračním sítem se implicitně stává náboženství nebo majetek. Někteří zájemci o imigraci nemají jinou volbu než ilegalitu, a stávají se tak břemenem, které si mezi sebe dělí členské státy EU. Nikdo se přitom jako ilegální migrant nerodí.

Tyto kategorie definují a vyživují vlády. Vzhledem k téměř naprosté nemožnosti vstoupit do Unie legálním způsobem tu přetrvává bludný kruh mezi umělým nárůstem ilegálních imigrantů a rostoucí panikou evropských občanů. Populisté shánějící se po volebních hlasech toto dobře pochopili a svou rétoriku opřeli právě o nepřátelskost vůči imigraci, šířící se po celé Evropě. Od té doby, co byl přechod v Ceutě a Melille uzavřen, hrají migranti s pohraniční stráží zvrhlou hru na kočku a na myš; migrační toky si nyní našly jiné, nebezpečnější cesty. Některé alternativní organizace, jako například United Against Racism nebo No Border, se na protest proti mlčení a lhostejnosti obestírajícím tragédii rozhodly sčítat oběti.

Organizace odhadují, že od roku 1993, kdy byly uzavřeny vnější hranice Schengenského prostoru, zemřelo při pokusu dostat se do EU na 13 000 osob. V Ceutě a Melille krystalizuje nová územní realita – živý a dynamický přeshraniční styk. Narůstající tok pracovníků a spotřebitelů mezi španělskými městy a marockými provinciemi Tetuan a Nador je toho důkazem. Každodenní život odehrávající se kolem afrických hranic EU se stal určitým druhem akrobatického cvičení. Pohraniční zóny balancují mezi politikou reformy územního perimetru, který definuje Unie a zavádí Španělsko, a úsilím autonomních enkláv navázat vztahy s Marokem, jehož ekonomika je připravena odstartovat.

Izolace od zbytku světa

Militarizace pohraniční zóny se přitom navzdory těmto transformacím nechystá. Antiimigrační náladu, která panuje v EU, je cítit i zde. V rámci migrační politiky Unie čím dál více kombinuje liberalizaci pracovní mobility občanů EU uvnitř svých hranic a strategický výběr neevropských přistěhovalců, přičemž přednost dává těm s větší hospodářskou hodnotou. Víc než obléhanou baštu, o níž neustále slýcháme, tak Unie začíná připomínat gated community.

To znamená, že se z ní stává uzavřená komunita, rezidenční komplex, kde se ti nejbohatší ze strachu z kriminality nebo z eventuální ztráty blahobytu a kulturní identity, izolují a separují od zbytku společnosti, respektive světa. Unii tento způsob neslouží k omezení nerovností v oblasti rozvoje, ba právě naopak. Stejně tak posiluje nelegální imigraci, kterou sama označila za problém, a stvrzuje režim světového apartheidu.