Hnutí na protest proti důchodové reformě, které bylo zahájeno na konci září, změnilo v půli října tvář: do průvodu demonstrantů masivně vstoupila mládež, objevily se výtržnosti a stávkující částečně zablokovali rafinérie a přístup k pohonným hmotám.

Podle Libérationse zde utváří nová „zneklidňující“ osa francouzského politického života – opozice mezi elitami a lidem, kdy „na jedné straně stojí vláda, vedení odborů a vládní strany připraveny dohodnout se na kompromisu a stávku ukončit, a na straně druhé část základny, stávkující studenti, některé rozhněvané profese, určité organizace CGT [hlavní francouzský odbor] a roztroušení, nicméně aktivní radikální aktivisté. Ti všichni jsou ztělesněním lidového odporu, který je pravda minoritní, ale vzpírá se jakékoliv snaze problém řešit.“

Le Figaro, jak se dalo očekávat, kritizuje „tyto upřednostňovaná povolání“. Podle konzervativního deníku se jedná o „administrativní rentiéry, poživatele různých specifických výhod. Jsou to skuteční konzervativci v tom smyslu, že těží z tolika výsad, že si přejí hlavně to, aby vše zůstalo při starém, nic se neměnilo, Francie se dál zadlužovala a oni mohli pohodlně žít na její útraty.“

Předzvěst války generací?

Přitom, jak připomíná list Les Echos, „ani zákony francouzské republiky, ani úmluva o sociálních konfliktech neopravňují k blokování ropné rafinerie, skladu pohonných hmot, železnice nebo dopravní tepny“.

Mobilizace mladých nicméně vychází z hlubší logiky. Le Figaro se obává, že se jedná o předzvěst „války generací“. „Možná ji máme právě teď před očima, a to není vůbec uklidňující pocit. Nevíme přesně, co žene mladé lidi do stávek, které proběhly v posledních dnech. Pokud je to pouze příležitostný antisarkozysmus, který pomáhá rozdmýchat Socialistická strana, tak to není ještě tak zlé. (…) Pokud je to ale první projev nedůvěry vůči systému průběžného financování důchodů, který je už šedesát pět let pilířem francouzské společnosti, pak je situace mnohem více znepokojující.“

Dnes totiž, jak dodává Slate, „existuje kromě důchodů mnoho dalších důvodů, proč se mládež bouří. Je ostatně s podivem, že v zemi s tak výbušnou povahou a povstaleckou tradicí, jako je Francie, se prekarizovaná mládež, která je pravidelně označována spíše za problém než za řešení, nezačala bouřit už dříve. Účast mládeže na tomto hnutí je pro prezidenta noční můrou: jestliže totiž může politicky něco vytěžit z toho, že dokázal čelit klasickým silným sociálním nepokojům, pak může s mládeží v ulicích také všechno ztratit.“ Těm, kdo by pak chtěli vytvářet paralelu s „květnovým ‚bincem‘ [odkaz na výrok Charlese De Gaulla: „Reformy ano, binec ne“] z roku 1968 s následnou konzervativní reakcí z června 1968,“ on-line magazín připomíná, že „v roce 1968 se mládež otravovala v uzavřené, ale prosperující Francii. Dnes je situace opačná.“