Každý, kdo Margaret Thatcherovou znal, pocítil alespoň jednou tvrdou sílu její příslovečné kabelky. Na mě přišla řada během premiérčina sporu s tehdejším ministrem financí Nigelem Lawsonem, který usiloval o navázání hodnoty britské libry na německou marku. „Není přece pochyb,“ popíchnul jsem tehdy premiérku, „že nakonec se tlaku ministerstva financí podvolíte a přijmete vstup libry do Evropského mechanismu směnných kurzů?“

Bylo to v roce 1989, při příležitosti koktejlové párty, kterou pořádal ve Westminsteru jistý politický komentátor. V reakci na mou urážku majestátu mě Thatcherová (doslova) popadla za límec: „Pane Stephensi! Vy mi nerozumíte! Nenechám o hodnotě libry rozhodovat Belgičany!“ A dodala, že pokud chci psát o vládní hospodářské politice, neměl bych se tolik řídit tím, co tvrdí ministerstvo.

Šlo samozřejmě o neoficiální konverzaci, ale i tak z toho byla dobrá historka. Kromě premiérčina kuriózního přesvědčení, že v hospodářských otázkách nelze jejímu ministrovi věřit, ukázala i na hluboké kořeny premiérčiny vzrůstající nevraživosti k Evropě. Tato nevraživost později zapříčinila její pád a stala se toxickým dědictvím Konzervativní strany. Je možné, že nakonec povede i k odchodu Británie z EU.

Co měla Thatcherová proti Belgičanům, nevím. S Nizozemci si rozuměla. Možná se Belgie provinila tím, že na jejím území sídlily evropské instituce. Na konci 80. let vedla totiž Thatcherová politickou válku proti Jacquesovi Delorsovi, francouzskému socialistovi a tehdejšímu předsedovi bruselské Evropské komise. Pravděpodobnější ale je, že samotné přežití Belgie, rozdělené na vlámsky a francouzsky mluvící část, záviselo na evropském konsensualismu, který premiérka nemohla vystát.

Obhajovala britskou suverenitu

Belgické nadšení pro federalizovanou Evropu, řekla by možná, pramení jednoduše z toho, že Belgie není pořádný stát. Francouzskému prezidentovi Françoisu Mitterrandovi a německému kancléři Helmutu Kohlovi ráda připomínala, že britská (a tím myslela anglická) suverenita se opírá o tisícileté dějiny.

Jak se ukázalo, její nedobrý vztah s Evropou ji zanedlouho politicky zlomil vaz. Prosazením tzv. daně z hlavy [poll tax] si znepřátelila celou zemi, ale až její rezolutní odmítnutí – slavné „Ne, ne, ne“ – zabývat se další evropskou integrací dalo jejím kabinetním kolegům záminku, aby se od ní vzdálili. Rezignace ministra zahraničí ji přinutila slova o libře a Belgičanech odvolat. Británie tak do ERM nakonec vstoupila, premiérku to ale už nezachránilo.

Evropští lídři 80. let byli dětmi druhé světové války. Kohl chápal svůj úkol jako vytvoření Německa, které nebude pro Evropu nebezpečím a Mitterand se domníval, že toho lze dosáhnout pouze podporou vůdčí francouzské role. Vzpomínky Thatcherové byly spíše churchillovské: slavný příběh o velkém národě, jenž sám odolává silám tyranského režimu, který zuří na druhé straně kanálu La Manche.

Základními emocemi britského euroskepticismu je pocit nadřazenosti a ohrožení. První z nich tvrdí, že národ, který si ve světě vždy našel cestu sám, nepotřebuje svou suverenitu oslabovat tím, že se zaplétá se svými sousedy. Ten druhý není výrazem sebedůvěry, ale strachu, a vidí v Bruselu hanebný komplot, který má podlomit britské svobody a udusit její ambice.

Thatcherová patřila k první kategorii. Její důvěra v globální význam Britnánie sváděla. Sedmdesátá léta ducha našeho národa zlomila. Novinářům, kteří Thatcherovou doprovázeli na zahraničních cestách, se zdálo, že za žádným jiným ministerským předsedou se tolik zahraničních hlav neotáčelo, ať už na moskevském Rudém náměstí, při nástupu do tokijského šikanzenu nebo při návštěvě jejího milovaného Ronalda Reagana v Bílém domě.

Její projev v Brugách, neslavně proslulý útok na Delorse, kterého Thatcherová obvinila, že se snaží vytvořit socialistický superstát, měl rozmach, jemuž by dnešní politici vůbec nerozuměli. Svou vizí demokracie sahající od Atlantiku až k Uralským horám předběhla svou dobu. Také její obavy o důsledcích německého znovusjednocení byly svým způsobem jasnozřivé. A co se týče společné měny, Thatcherová ukázala na mnohé z problémů, které se její autoři rozhodli ignorovat.

V Bruselu nefňukala, jednala

Všechno to zkazily její hlubší stihomamy. Spolu s Reaganem se rozloučila se sovětskou hrozbou, od Argentiny získala zpět Falklandy a od Bruselu své peníze. Moc jí zamotala hlavu. Když v 70. letech vedla svou kampaň jako stoupenkyně Evropy, uznávala, že EU je pro prosazování britských zájmů nezbytná. „Otevírá dveře do světa, který by se nám jinak uzavíral.“ Deset let u moci jí ale zamlžilo zrak.

Předpovídat, že návrat německé otázky Evropu destabilizuje, je jedna věc. Něco jiného je věřit, tak jako Thatcherová zdá se věřila, že intrikařením s Mitterandem bude možné odepřít demokracii občanům nově osvobozeného Východního Německa. A co se zvláštního vztahu s Washingtonem týká, nově zvolený George H.W.Bush se rychle obrátil ke sjednocenému Německu jako k přirozenému evropskému lídrovi.

Thatcherová v Bruggách prohlásila, že se nevzdá bez boje – žádné fňukání stranou ať od ní v Bruselu nečekají! David Cameron, na kterého tlačí stále sílící euroskeptického křídlo jeho strany, zaujal úplně jinou pózu. Jeho vláda se diskuzí o hospodářské integraci vůbec účastnit nechce. Podporou jednotného trhu Thatcherová ukázala, jak může Británie budoucnost EU ovlivňovat. Ale zatímco ona sama v Bruggách vzdorovala, její dědici v dnešní konzervativní straně inklinují k poraženeckému postoji. Jako by říkali: Británie je obětí, a proto by raději měla odejít.

Národ si samozřejmě nenechal vzít svou drahocennou libru. Dnes si britští politici nejrůznějších vyznání gratulují, že si Belgičany udrželi od těla a euru se vyhnuli. Avšak při pohledu na smutný stav britské ekonomiky jen těžko můžeme říct, co dobrého z toho vzešlo.