Kroky Evropské unie vzbuzují mezi Evropany zasloužený odpor. Mluví se o ní jako o „Evropské neunii“. Čelní představitelé jednotlivých států bojují o hlasy svých domácích voličů a jsou lhostejní k nadnárodní entitě, na níž Evropané začínali být hrdí.

Evropané, vynálezci národního státu, měli vynalézt i společenství sdílené suverenity, které by položilo základy kosmopolitní společnosti. Hospodářská unie by vyžadovala posílit unii politickou a jako předpoklad existence obou by posílila i Evropa občanů, která je klíčová pro všechno ostatní.

Současná krize je však důkazem toho, že žádného ze zmíněných cílů nebylo dosaženo. Domnělé unii dominují právě egoismy jednotlivých zemí, a nikoliv spolupráce nezbytná k tomu, aby unie fungovala v řádu občanském, politickém i hospodářském. Autentická evropská demokracie neexistuje. Vládnoucí představitelé uzavírají bilaterální dohody a mění loajalitu, jak se jim to hodí, aniž by věnovali pozornost přáním domnělých evropských občanů.

To je sebevražedné jednání. A nejen protože jde proti smyslu demokracie nebo protože dělat rozhodnutí a nebrat přitom zřetel na ty, kterých se týká, je nemorální. Jednoduše i protože je iracionální. Dlouhodobé chlubení se tím, že lidský pokrok těží z racionálního pokroku podníceného Evropou, vyústilo v dětinskou iracionalitu.

Pohled na Řecko, kolébku evropské demokracie

Protože už dlouho je známo, že racionální není sobecky vyhledávat největší užitek, nýbrž mít dostatek inteligence na to spolupracovat na bázi sociální soudržnosti. Hřebíček na hlavičku uhodili staří anarchisté, když tvrdili, že prospěch přináší druhům vzájemná pomoc, a nikoliv nelítostná soutěž, a že inteligentnější je vytvářet si spojence namísto soupeřů a přátele namísto nepřátel.

Celková inteligence člověka není hloupě egoistická, nýbrž kooperativní. Jak správně říká Michael Tomasello, „nikdy neuvidíte dva šimpanze nést společně kmen“. Pokrok lidského druhu umožnila právě schopnost spolupracovat. Ti, kdo spolupracují, dokážou nejen přemístit kmen, ale zároveň vytvořit přátelské pouto, jenž je přínosem jak samo o sobě tak pro budoucí práci.

To se zdálo být srdcem projektu sjednocené Evropy, který se mohl šířit dál. Je zastrašující sledovat, jak Evropa, jež vynalezla demokracii v klasickém Řecku, jež byla kolébkou myšlenky lidské důstojnosti coby základu společně sdíleného života, jež posílila nejen vědeckou, ale především morální racionalitu, a jež objevila sociální stát a možnost existence nadnárodní společnosti, nyní zrazuje svou vlastní identitu zarputilým sebevražedným úsilím. Neprojevuje přitom sebemenší náklonnost k ideálům, které ji utváří.

Dění na Kypru je bezpochyby plodem egoistické a břídilské improvizace, spíš než inteligentní starosti o prospěch obyvatel. Je další v řadě nedávných křivd spáchaných na jižních zemích. V těch se rodí hluboká averze vůči domnělým společníkům ze severu. Z takových poměrů těží pravicové i levicové populismy a totality, které by ve spravedlivé společnosti měly mizivou šanci na úspěch.

Jsme lidé, ne šimpanzi

Jak to, že dobře situovaní nejsou sto pochopit, že státy i lidé jsou na sobě vzájemně závislí, a že není pravda, že zisk jednoho závisí na ztrátách druhého? Je to právě naopak, budou-li vysáty jižní státy, nebudou na tom tratit jen ony, nýbrž i státy severní.

Kant, Němec z Královce, říkal, že dokonce i démoni, bytosti bez morálního citu, by preferovali právní stát před válkou všech proti všem. Ale zároveň dodával: za předpokladu, že by měli inteligenci. A já bych připojila poznámku: pravou lidskou inteligenci, takovou, která se projevuje ve hře na ultimátum.

V této hře nabízí jeden hráč peníze druhému hráči a ten je může buď přijmout, anebo odmítnout. Když je přijme, vyhrávají oba, v opačném případě nevyhrává nikdo nic. Kdyby platilo, že se lidská racionalita snaží jednostranně maximalizovat svůj užitek, pak by měl druhý hráč přijmout jakoukoliv nabídku vyšší než nula. Ale druzí hráči mají tendenci odmítat nabídky nižší než 30 procent z celkové sumy, protože nechtějí dostat ponižující částku. Proto navrhující nabízejí 40 až 50 procent z celkové sumy, aby vůbec něco vyhráli. Jsou to šimpanzi, nikoliv lidé, kdo ve hře na ultimátum, jim přizpůsobené, projevují maximalizační racionalitu.

Ponižování hůře situovaných je samo o sobě špatné a navíc ani není inteligentní. V případě Evropy je inteligentní získat zpět vlastní identitu pomocí vytvoření autentické demokracie, založené na sociální soudržnosti a vzájemné pomoci.