Kancléřka Merkelová s prezidenty Medveděvem a Sarkozym na summitu v Deauville, 18. října 2010.

Nová pravidla multipolární Evropy

Bezpečnostní summit ve francouzském Deauville změnil nový evropský geopolitický řád. Místo podpoření rozšíření NATO směrem na východ, byla vytvořena "třístranná" Evropa, která přibrala Rusko na palubu.

Zveřejněno dne 22 října 2010 v 15:17
Kancléřka Merkelová s prezidenty Medveděvem a Sarkozym na summitu v Deauville, 18. října 2010.

Od bezpečnostního summitu, který se konal tento týden za účasti Nicolase Sarkozyho, Angely Merkelové a Dimitrije Medveděva se předpokládalo, že zklame řadu velkých očekávání. Francie chtěla něco velkolepého, Německo něco rozumného a Rusko něco, s čím by mohlo obchodovat. Šance, že dojde ke shodě názorů tedy byly malé. Avšak ze setkání v severofrancouzském Deauville by nakonec mohlo být zklamání s následky. Když se historici podívají do minulosti, toto setkání by se mohlo považovat za moment, kdy se vůdci staví čelem ke skutečnosti, že žijí v multipolární Evropě.

Samotný fakt, že se summit vůbec uskutečnil znamená tečku za solipsismem Evropské unie. Během 90. let se mnoho myslitelů domnívalo, že z Evropy se stává „postmoderní“ kontinent, který se už nespoléhá na rovnováhu moci. Národní suverenita a oddělení domácích a zahraničních záležitostí se pokládaly za mnohem méně důležité. Zdálo se, že EU a NATO se budou postupně rozšiřovat, dokud se všechny evropské státy nestanou jejich členy. Až donedávna to vypadalo, že se tak skutečně děje. Střední a východní Evropa se přetransformovala, Gruzie a Ukrajina zažila lidové projevy prozápadních sympatií a Turecko se neustále posunovala směrem ke vstupu.

Avšak nyní vyhlídky této unipolární Evropy upadají. Rusko, kterému rozšiřování NATO a EU nebylo nikdy po chuti, je dost silné na to, aby otevřeně vyzvalo k vytvoření nové bezpečnostní architektury. Turecko frustrované způsobem, kterým některé členské státy EU zablokovaly přístupová jednání, stále více sleduje nezávislou zahraniční politiku a hledá pro sebe významnější roli. A k tomu přidejme skutečnost, že Spojené státy, které mají plné ruce práce kvůli Afghánistánu, Íránu a vzestupu Číny, přestaly být evropskou mocností na plný úvazek a hned se objevují obrysy multipolární Evropy.

Ve výsledku pak, spíše než jednotný multilaterální řád s centrem v NATO a EU, vidíme vynoření tří pólů – Ruska, Turecka a EU – z nichž každý rozvíjí vlastní „sousedské politiky“ s cílem ovlivňovat překrývající se sféry vlivu na Balkáně, východní Evropě, Kavkazu a střední Asii. Skutečná válka mezi těmito velmocemi je nepravděpodobná. Avšak soupeřivost roste a stávající instituce nebyly schopné zabránit v letech 1998-99 kosovské krizi, zpomalit zbrojní závody na Kavkazu, zabránit omezení dodávek zemního plynu do EU v roce 2008, zamezit Rusko-gruzínské válce či učinit přítrž nestabilitě v Kyrgyzstánu v roce 2010 – o dosažení pokroku ve vyřešení dalších takzvaně zamrzlých konfliktů na kontinentu ani nemluvě.

Newsletter v češtině

Ústředním paradoxem je, že EU strávila většinu posledního desetiletí obranou systému, o kterém si její vlastní vlády uvědomují, že je dysfunkční. Odolávají požadavkům Moskvy na rozhovory o bezpečnosti, aby ubránily status quo. Ale protože formální instituce uvízly na mrtvém bodě kvůli rivalitě, EU, Rusko a Turecko je stále více obcházejí. Některé členské státy například uznaly nezávislost Kosova navzdory odporu Ruska, Rusko zas uznalo nezávislost Abcházie a Jižní Osetie i přes nesouhlas EU a Turecko spolupracovalo s Brazílií na formulaci reakce na íránsku jadernou hrozbu bez konzultace s NATO. Evropští lídři obhajováním iluze řádu dělají nepořádek skutečností.

A právě zde do toho vstupuje summit v Deauville. Má správnou agendu ale špatné účastníky. Domníváme se, že spíše než vyjednávání nové smlouvy či organizování dalšího setkání mezi Paříží, Berlínem a Moskvou, by EU měla nastavit neformální „bezpečnostní trialog“ s mocnostmi, které budou utvářet její bezpečnosti v 21. století – tedy s Ruskem a Tureckem. Pokud by EU takové fórum navrhla, mohla by se pohnout od svých defenzivních reakcí na Medveděvův návrh z roku 2008 na novou bezpečností smlouvu. Tím, že by Turecku dala přední místo – paralelně s přístupovými rozhovory – by lídři EU mohli pomoci zachovat Turecku evropskou identitu naživu a využít její měkké i tvrdé síly v regionu. A kdyby u rozhovorů byla lady Ashtonová – šéfka evropské diplomacie – místo Berlína či Paříže, členské státy by mohly učinit přítrž stávající anomálii, kdy EU, jeden z největších poskytovatelů bezpečnosti v Evropě, není zastoupena v žádné bezpečností instituci na kontinentu.

EU potřebuje nový strategický přístup, který nebude jen o prevenci vypuknutí válečného konfliktu mezi evropskými mocnostmi, ale o pomoci žít společně ve světě, kde jsou více na periferii a kde hroutící se soused může být stejně hrozivý jako ten silný. Cílem by mělo být vytvoření trilaterální a nikoliv tripolární Evropy. Nastavení neformálního trialogu by mohlo oživit starý institucionální pořádek a – parafrází výroku Lorda Ismaye [prvního generálního tajemníka NATO] – udržet EU jednotnou, Rusko postimperiální a Turecko evropské.

Komentář

Návrat německo-francouzského imperialismu

Exkluzivní vrcholná setkání jako to, které se uskutečnilo v severofrancouzském Deauville mezi Nicolasem Sarkozym, Angelou Merkelovou a Dimitrijem Medveděvem, vyvolávají podezření, píše politoložka Jana Kobzová z Evropské rady pro mezinárodní vztahy na stránkách liberálního deníku SME. Multipolární Evropa podle ní nesmí být řízena imperiálními manýry svých hlavních mocností. „Francouzské městečko Deauville se stalo známým letoviskem v 19. století, kdy byla Evropa rozdělená mezi mocnosti a jejich sféry vlivu. Je proto symbolické, že právě tam se začátkem týdne setkali francouzský prezident Nicolas Sarkozy, německá kancléřka Angela Merkelová a ruský prezident Dmitrij Medveděv. Jejich setkání tak trochu připomíná ‘koncert mocností’ z dob Bismarcka a Talleyranda. ...

Evropa dnes čelí problémům, pro které nebyla doposud schopna nalézt mechanismus řešení. Témat k diskuzi je tedy víc než dost. Zbývá však otázka, co debata o bezpečnosti v Evropě po setkání v Deauville, na které lídři Francie, Německa a Ruska nepozvali 90 % států Evropy ani Turecko, změní. Problémem není jen setkání v Deauville, ale trend, který Německo a Francie nastolují. Evropská unie riskuje, že pokud se – spolu s Ankarou – do tohoto dialogu nezapojí, urychlí návrat k dobám, kdy si mocnosti dělili Evropu na sféry vlivu. V takovém uspořádání by nám vznikající multipolární Evropa nepřinesla nic dobrého.“ (s eurotopics)

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma