Od bezpečnostního summitu, který se konal tento týden za účasti Nicolase Sarkozyho, Angely Merkelové a Dimitrije Medveděva se předpokládalo, že zklame řadu velkých očekávání. Francie chtěla něco velkolepého, Německo něco rozumného a Rusko něco, s čím by mohlo obchodovat. Šance, že dojde ke shodě názorů tedy byly malé. Avšak ze setkání v severofrancouzském Deauville by nakonec mohlo být zklamání s následky. Když se historici podívají do minulosti, toto setkání by se mohlo považovat za moment, kdy se vůdci staví čelem ke skutečnosti, že žijí v multipolární Evropě.
Samotný fakt, že se summit vůbec uskutečnil znamená tečku za solipsismem Evropské unie. Během 90. let se mnoho myslitelů domnívalo, že z Evropy se stává „postmoderní“ kontinent, který se už nespoléhá na rovnováhu moci. Národní suverenita a oddělení domácích a zahraničních záležitostí se pokládaly za mnohem méně důležité. Zdálo se, že EU a NATO se budou postupně rozšiřovat, dokud se všechny evropské státy nestanou jejich členy. Až donedávna to vypadalo, že se tak skutečně děje. Střední a východní Evropa se přetransformovala, Gruzie a Ukrajina zažila lidové projevy prozápadních sympatií a Turecko se neustále posunovala směrem ke vstupu.
Avšak nyní vyhlídky této unipolární Evropy upadají. Rusko, kterému rozšiřování NATO a EU nebylo nikdy po chuti, je dost silné na to, aby otevřeně vyzvalo k vytvoření nové bezpečnostní architektury. Turecko frustrované způsobem, kterým některé členské státy EU zablokovaly přístupová jednání, stále více sleduje nezávislou zahraniční politiku a hledá pro sebe významnější roli. A k tomu přidejme skutečnost, že Spojené státy, které mají plné ruce práce kvůli Afghánistánu, Íránu a vzestupu Číny, přestaly být evropskou mocností na plný úvazek a hned se objevují obrysy multipolární Evropy.
Ve výsledku pak, spíše než jednotný multilaterální řád s centrem v NATO a EU, vidíme vynoření tří pólů – Ruska, Turecka a EU – z nichž každý rozvíjí vlastní „sousedské politiky“ s cílem ovlivňovat překrývající se sféry vlivu na Balkáně, východní Evropě, Kavkazu a střední Asii. Skutečná válka mezi těmito velmocemi je nepravděpodobná. Avšak soupeřivost roste a stávající instituce nebyly schopné zabránit v letech 1998-99 kosovské krizi, zpomalit zbrojní závody na Kavkazu, zabránit omezení dodávek zemního plynu do EU v roce 2008, zamezit Rusko-gruzínské válce či učinit přítrž nestabilitě v Kyrgyzstánu v roce 2010 – o dosažení pokroku ve vyřešení dalších takzvaně zamrzlých konfliktů na kontinentu ani nemluvě.
Ústředním paradoxem je, že EU strávila většinu posledního desetiletí obranou systému, o kterém si její vlastní vlády uvědomují, že je dysfunkční. Odolávají požadavkům Moskvy na rozhovory o bezpečnosti, aby ubránily status quo. Ale protože formální instituce uvízly na mrtvém bodě kvůli rivalitě, EU, Rusko a Turecko je stále více obcházejí. Některé členské státy například uznaly nezávislost Kosova navzdory odporu Ruska, Rusko zas uznalo nezávislost Abcházie a Jižní Osetie i přes nesouhlas EU a Turecko spolupracovalo s Brazílií na formulaci reakce na íránsku jadernou hrozbu bez konzultace s NATO. Evropští lídři obhajováním iluze řádu dělají nepořádek skutečností.
A právě zde do toho vstupuje summit v Deauville. Má správnou agendu ale špatné účastníky. Domníváme se, že spíše než vyjednávání nové smlouvy či organizování dalšího setkání mezi Paříží, Berlínem a Moskvou, by EU měla nastavit neformální „bezpečnostní trialog“ s mocnostmi, které budou utvářet její bezpečnosti v 21. století – tedy s Ruskem a Tureckem. Pokud by EU takové fórum navrhla, mohla by se pohnout od svých defenzivních reakcí na Medveděvův návrh z roku 2008 na novou bezpečností smlouvu. Tím, že by Turecku dala přední místo – paralelně s přístupovými rozhovory – by lídři EU mohli pomoci zachovat Turecku evropskou identitu naživu a využít její měkké i tvrdé síly v regionu. A kdyby u rozhovorů byla lady Ashtonová – šéfka evropské diplomacie – místo Berlína či Paříže, členské státy by mohly učinit přítrž stávající anomálii, kdy EU, jeden z největších poskytovatelů bezpečnosti v Evropě, není zastoupena v žádné bezpečností instituci na kontinentu.
EU potřebuje nový strategický přístup, který nebude jen o prevenci vypuknutí válečného konfliktu mezi evropskými mocnostmi, ale o pomoci žít společně ve světě, kde jsou více na periferii a kde hroutící se soused může být stejně hrozivý jako ten silný. Cílem by mělo být vytvoření trilaterální a nikoliv tripolární Evropy. Nastavení neformálního trialogu by mohlo oživit starý institucionální pořádek a – parafrází výroku Lorda Ismaye [prvního generálního tajemníka NATO] – udržet EU jednotnou, Rusko postimperiální a Turecko evropské.
Komentář
Návrat německo-francouzského imperialismu
Exkluzivní vrcholná setkání jako to, které se uskutečnilo v severofrancouzském Deauville mezi Nicolasem Sarkozym, Angelou Merkelovou a Dimitrijem Medveděvem, vyvolávají podezření, píše politoložka Jana Kobzová z Evropské rady pro mezinárodní vztahy na stránkách liberálního deníku SME. Multipolární Evropa podle ní nesmí být řízena imperiálními manýry svých hlavních mocností. „Francouzské městečko Deauville se stalo známým letoviskem v 19. století, kdy byla Evropa rozdělená mezi mocnosti a jejich sféry vlivu. Je proto symbolické, že právě tam se začátkem týdne setkali francouzský prezident Nicolas Sarkozy, německá kancléřka Angela Merkelová a ruský prezident Dmitrij Medveděv. Jejich setkání tak trochu připomíná ‘koncert mocností’ z dob Bismarcka a Talleyranda. ...
Evropa dnes čelí problémům, pro které nebyla doposud schopna nalézt mechanismus řešení. Témat k diskuzi je tedy víc než dost. Zbývá však otázka, co debata o bezpečnosti v Evropě po setkání v Deauville, na které lídři Francie, Německa a Ruska nepozvali 90 % států Evropy ani Turecko, změní. Problémem není jen setkání v Deauville, ale trend, který Německo a Francie nastolují. Evropská unie riskuje, že pokud se – spolu s Ankarou – do tohoto dialogu nezapojí, urychlí návrat k dobám, kdy si mocnosti dělili Evropu na sféry vlivu. V takovém uspořádání by nám vznikající multipolární Evropa nepřinesla nic dobrého.“ (s eurotopics)