Vyberte si jazyk
Toto je freestylový příběh. Každý ho může číst, jak chce.
Černé a bílé nitky jsou záblesky ze života lidí, kteří se vzdali svých kariér v zahraničí, aby společně vytvořili něco jedinečného – „univerzitu pro lidi bez domova“, „centrum nového myšlení“ nebo „spojení českých a polských dobrovolníků“.
Akce je pokusem držet krok s freestylovým lídrem mládeže z Těšína, sociálním koučem Michałem Paluchem, a jeho nápady na integraci mladých a starých, Poláků a Čechů, protestantů a katolíků, a také studentů, učitelů a veřejných činitelů do jedné multikulturní komunity.
Toto je příběh o Těšíně – dvojím městě ve fázi přechodu. Pusťme se do toho!
Akce. Dotazník
Prosinec 2012. „Ok, jdeme na to!“ říká nadšeně Michał Paluch. „Děláme shadowing, budete mým stínem, poznáme jeden druhého v akci.“
2 400 studentů z Těšína se chystá vyplnit dotazník, jenž má za cíl vytipovat mladé vůdce – výjimečné osobnosti, schopné řídit přeshraniční projekty. Paluch doufá, že se mu podaří najít stovku vhodných kandidátů a založit česko-polský parlament mládeže.
A pak... A pak se dvě města, z nichž každé čítá zhruba 30 000 obyvatel, spojí v jedno jediné s 60 000 obyvateli, v srdci jednotné Evropy, multináboženské, multikulturní, univerzitní, s bohatou minulostí a slibnou budoucností. Břehy řeky Olše opět propojí jako v roce 1910 červená tramvaj, po které místní tolik touží. Znovu se zrodí mýtus „malé Vídně“, vrátí se pěkné drožky, herec převlečený za France Josefa se bude procházet po městském trhu... Přeshraniční střední škola a každoroční Evropský festival mládeže, pořádaný u příležitosti výročí podepsání Schengenské dohody, budou samozřejmostí. Tady se psaly dějiny – 20. prosince 2007 přeřízli starostové Těšína a Českého Těšína hraniční závoru ve dví. Hranice ale dál žije v hlavách lidí. Poláci nemluví česky, Češi nemluví polsky – zdánlivě žijí v jednom městě, ale je mezi nimi propastný rozdíl.
Černé nitky. Osamělost lídra
Michalovi je 31. Škola pro něj byla noční můrou: „Totalita. Postkomunismus.“ Svobodu našel v povolání reportéra - kolo, foťák, diktafon. V sedmnácti letech dělal rozhovor s poradcem amerického prezidenta Richardem Pipesem nebo hercem Jerzym Stuhrem, který debutoval v Těšíně v sedmdesátých letech. Navštívil krajského hejtmana, politiky, místní radní. V den maturity vyhrál prestižní novinářskou cenu. [...] A pak objevil letní Školu lídrů občanské společnosti, kterou založil filozof a emeritní profesor z Oxfordu Zbigniew Pełczyński.
„Poprvé v životě se mě někdo zeptal, kdo jsem a co chci dělat! A kdo že to byl? Tutor Billa Clintona!“
V rámci letní školy jeli do Varšavy a navštívili úřad předsedy vlády, kancelář prezidenta, jednotlivá ministerstva, mluvili s řadou nejdůležitějších lidí v zemi. Kurz končil protikorupčním workshopem.
„Na konci hodiny psychologie řekl jeden student: „Tohle je naše první zkouška. Musíme profesorovi koupit dárek.“ Vytáhl jsem prospekty. „Lidi,“ řekl jsem, „to, o čem tu mluvíte, je korupce.“
Bílé nitky. Spojeni ve vášni
V [Přeshraničním dobrovolnickém centru]( http://www.cieszyn.pl/?
p=categoriesShow&iCategory=2921) dokončuje Michał Paluch příručku nové didaktiky, kterou vytvořil během práce s dobrovolníky. Je to jeho budoucí doktorská práce, pojistný plán pro spolupráci mezi mladými lidmi a městskými úřady. Včetně spoluvládnutí.
Na monitoru běží záznam z Freestylového městského festivalu, kde před třemi lety všechno začalo. „Vrátil jsem se domů ze studií a dostal jsem nápad,“ říká Paluch. Do Těšína přijede přes 300 provozovatelů extrémních sportů. Nad hlavou Svatého Floriana na městském trhu budou létat motorky. Strmými a klikatými ulicemi se budou řítit motorkáři. Během čtyř dnů proběhnou desítky závodů. Tento projekt měl všechny spojit. Byl lékem na místní neduhy a problémy.
Ročníky 2011 a 2012 za sebou zanechaly 120 mladých manažerů akcí. Paluch zavírá laptop. „Co jsem s nimi měl dělat? [...] Šel jsem za místostarostou a řekl jsem mu: Napišme evropský projekt, založme Přeshraniční dobrovolnické centrum!“
Akce. Dobrovolník? Dobrovolník!
Přeshraniční dobrovolnické centrum sídlí v moderním konferenčním sále, který by postaven z dotací EU. Je vybaven multimediálním projektorem, videokamerou, zeleným freestylovým řečnickým pultem (s cyklistickým zrcátkem a zvonkem) pro nácvik veřejných prezentací a projevů, řadou laptopů a obyčejnými stojany a tabulemi.
Mladí lidé potichu přicházejí, odkládají tašky na zem a sedají si na polštáře. Przemysław Lose, šestnáctiletý organizátor česko-polské konference shrnuje projekt, do kterého jsou zapojena obě města. Je klidný - všechno prošli na včerejším brífinku. „To, co děláme v centru, je naprosto jedinečné,“ říká mi. „Není to škola, ani kulturní kroužek, ani skaut, je to něco úplně jiného! A mění to město!“
Bílé nitky. Petr Kantor
Petr Kantor připomíná mladého Václava Havla. Je drobný a soustředěný. Sedíme v české čajovně v Těšíně. Pětatřicetiletý Kantor vystudoval drama a management v Japonsku a vyučuje na ostravské univerzitě. Díky jeho kontaktům provedli polští dobrovolníci freestylový „skok“ do středních škol na české straně. Přinesli do škol hudbu, filmy a workshopy a ohlašovali následující setkání. Pak se učili česky.
Nicméně budování komunity je náročný proces. „Češi jsou jiní,“ říká Kantor. „Nejsou tak houževnatí jako Kotański nebo Owsiak, ani tak impulzivní jako Michał Paluch. Pracují v malých skupinách, ve své komunitě, často ve školách.“ Kantor přesto distribuuje letáky ve školách a hledá mladé lídry, kteří by tvořili přeshraniční parlament, protože ten bude milníkem a začátkem změny. Zní optimisticky:
„V nedaleké Karviné začalo fungovat dobrovolnické centrum, podobné tomu těšínskému. Hejtman i starosta integraci podporují. Mladí Poláci a Polky hledí vstříc mladým Čechům a Češkám.“
Černé nitky. Kontakty
Po 2. světové válce žádné neexistovaly. V šedesátých letech, u příležitosti 1 150 výročí založení měst, byly na okamžik zvednuty hraniční závory. Hranice se pak otevíraly během významných státních svátků. Obvykle na 1. Máje. Celníci a jejich občasná nevraživost.
Pak přišel rok 1968. Na hřbitově na druhém břehu řeky má hrob Łada Krumniklowa, polská novinářka z Českého Těšína, která psala a rozdávala letáky polským vojákům: „Nestřílejte na lidi, tohle není žádná kontrarevoluce. Je to ohavná a otřesná okupace svrchovaného státu.“ Byla zatčena a zbytek života strávila jako prodavačka za tu nejnižší mzdu. Její hrob je důležitým kontaktním místem.
Počátkem devadesátých let navázala Česko-polská solidarita přeshraniční kontakty, byl založen divadelní festival Na hranici. Pak přišly předvstupní a povstupové fondy EU a začala lopotná práce: stavba silnic, revitalizace parků. Dnes na obou stranách probíhá několik každoročních událostí - přeshraniční závody, basketbalové turnaje. Těšínská městská knihovna pořádá setkání orálních historiků a její český protějšek zase diskuze na témata typu „Češi a Poláci o sobě navzájem“. Město opět srůstá. Pomalu. Jen mladí by to rádi uspíšili.
