Praha je geografickým a duchovním centrem Evropy. Je také nejskvělejším dochovaným příkladem evropského velkoměsta: je to jednolité lidské sídlo, kde o moc soupeřily dva jazyky a dvě víry, středisko obchodu a kultury a panovnický stolec, který si stále zachovává svůj majestát. Praha má svá tajemství – kouzla a černou magii Golema a děsivý řád popsaný Franzem Kafkou; intimní rozjímání Čapkova "obyčejného člověka". Ale má i slavnou, odhalenou, vítězoslavnou stránku města, jež je hrdé, aniž by bylo okázalé, a dekorativní, aniž by bylo vulgární.

Nevítaný návštěvník z budoucnosti

Po padesát let byl občanský duch města potlačován. Když jsem Prahu poprvé objevil, byla stěží velkoměstem – spíše jevištní scénou pro drama, které už se nehraje. Štukatura z velkolepých barokních paláců padala jako slzy na lešení; kostely byly zavřené nebo se v nich nekonaly obřady a všechno bylo v dezolátním stavu. Divadla, koncertní síně, dokonce národní opera se propadly do prostřednosti a univerzita byla stojatou vodou odříznutou od proudu evropské vzdělanosti. Řada spisovatelů, umělců a myslitelů, s nimiž toto město budou spojovat budoucí generace, byla vyloučena z oficiální historie, v četně Kafky, Patočky, Kundery a Havla. Když komunisté ztratili moc, byl Kafka dávno po smrti, Kundera v exilu a Patočka zabitý Státní bezpečností. Před smrtí však Patočka v katakombách proslavil přednášky, které pro mě shrnuly věčný význam tohoto města. Tyto přednášky byly v samizdatu vydány pod názvem Platon a Evropa a hlásily se k Platonově vizi města jako místa, které by "mělo pečovat o duši".

Podle Patočkova názoru bylo město největším darem, který Řekové předali Evropě. Město vyrostlo podle své vnitřní přirozenosti, stalo se obcí spravovanou zákonem, v níž rozmanité třídy, povolání, víry a názory vzkvétají bok po boku ve společném snažení o vědecké poznání, estetický vkus a duchovní zdokonalování. Při budování města tudíž existují dva svrchované požadavky: harmonické využití veřejného prostoru a pokora všech staveb, které do něj zasahují. To je patrné na starých pražských ulicích, kostelech a palácích. I na nejokázalejší barokní fasádě, jako například u Clam-Gallasova paláce, nacházíme lásku k ulici, snahu o soulad se sousedícími budovami, touhu vymezit hranici mezi veřejným a soukromým a zároveň oběma prokazovat úctu. Návštěvník Prahy hledí na toto skvostné město v úžasu proto, že se zde, před jeho očima, nachází fyzické ztělesnění mravní ideje.

Dědictví velkého profesora

Tak tomu alespoň bylo za časů Dvořáka, Nerudy a Julia Zeyera. Tak tomu bylo za první československé republiky, když těmito ulicemi procházel Janáček, bratři Čapkové, Nezval a Martinů. Tak tomu bylo v časech rozpadající se jevištní scény, kterou komunisté nechali trouchnivět. Ale bohužel tomu tak není dnes. Nechráněné město bylo po padesáti letech tyranie zranitelné a nejisté a muselo náhle čelit vpádu dravých útočníků – lidí odjinud, kteří si města nevážili jako domova a lidského sídla, kteří neměli nejmenší tušení o mravní ideji tak pokojně vyjádřené Patočkou – a krásu oceňovali pouze jako obchodní artikl a turistickou atrakci. Během dvaceti let zaneřádili Prahu groteskními výstřelky – stavbami, které ničí město jako společné sídlo a které likvidují veřejné prostory, jichž si vážilo tolik lidí po mnoho staletí. Samozřejmě výsledek nelze svádět jen na nadnárodní kapitalismus a jeho pravidla neohlížející se na konkrétní místo. I komunisté se vynasnažili, aby zničili pokojnou tvář starého města, a jeden z největších triumfů jejich "totální ošklivosti" (jak praví Kundera) – žižkovská televizní věž – byl veleben coby návštěvník z budoucnosti a důkaz, že reálný socialismus dokáže kráčet s dobou.

Mám za to, že neexistuje větší ohrožení životního prostředí než pohrdání, jež architekti, developeři, plánovači a ti, kdo je zneužívají, projevují dávné myšlence krásy a evropskému pojetí města jako místa, které se organicky vyvíjí ze svého vnitřního života a které "pečuje o duši". Neexistuje horší forma znečištění než estetické znečištění, neboť je to čin agrese proti lidstvu, pokus privatizovat veřejný prostor a rozprodat to, co je nejvzácnější a nenahraditelné. Vím, že mnozí lidé s tím nesouhlasí. A možná bych tak neuvažoval ani já sám, nebýt Prahy-města a Prahy-mravní ideje, jež mi předal na podzemních přednáškách starý profesor, který byl za své úsilí zavražděn.

Tento článek byl přepisem projevu pana Scrutona na konferenci Forum 2000- „Svět, v kterém chceme žít“, jež se konala v Praze ve dnech 10.- 12. října.