Rozpaky. Přesně to vyvolává konflikt kolem úsporných opatření prosazovaných Evropskou komisí a Mezinárodním měnovým fondem (MMF).
Debata má krajně technicistní i hluboce politickou povahu. V podstatě jde o to zjistit, nakolik se s jednotlivými rozpočtovými škrty snižuje HDP země. I když se to tak může jevit, zas až tak složité to není: v závislosti na hodnotě takzvaného „fiskálního multiplikátoru“ mohou škrty ekonomiku buď zachránit, anebo potopit.
Na španělských i mezinárodních blozích, kde ekonomové o těchto věcech diskutují, se to hemží analýzami, které politiku úsporných opatření EU buď hájí, nebo ji napadají. Problém nespočívá jen v tom, že diskuze na téma fiskálních multiplikátorů dosáhla takové úrovně složitosti, že by si zasloužila svou vlastní scholastiku. Problém je především v tom, že návrhy řešení a práce zmíněných ekonomů, podepřené nejrůznějšími grafy, tabulkami případových studií a statistickými vzorci se - byť jen na papíře - prezentují jako bezchybné. Nahlédneme-li pod pokličku, spatříme jízlivou debatu, v níž padají závážná obvinění z neschopnosti, manipulace s údaji či z ideologického zatížení.
Velký krok zpátky
Co lze z této debaty vyvodit? Za předpokladu, že všichni odborníci jednají v dobré víře, a majíce na paměti omezení ekonomie, která není přírodní vědou jako fyzika nebo chemie, můžeme v nejlepším případě dojít k závěru, že lze úspěšně pochybovat o tom, zdali Brusel (Komise, euroskupina a centrální banka) provádějí adekvátní politiku. Můžeme-li si být něčím stoprocentně jisti, pak jedině tím, že nemáme dostatek informací, a že nikdo tím pádem nemůže stoprocentně zaručit, že má pravdu. To sice není moc, ale je to dost na to, aby se otevřela veřejná diskuze o návrhu řešení, který se podobá víc dogmatu či zjevené pravdě než veřejné politice.
K pochybám a podezřením tak přibyly rozpaky, vyvolané skutečností, že dvě z institucí trojky, Evropská komise a MMF, se opakovaně veřejně v názorech na politiku úsporných opatření rozcházejí. Vznik těchto organizací a obsazení jejich čela vedením, které není voleno demokraticky, se opíralo o myšlenku, že vedení má široké odborné znalosti a je schopné přimět hospodářství k růstu a vytvářet pracovní místa. Proto má mandát vládnout bez svolení lidu a nemůže být odmítnuto v pravidelných volbách. Tím, že připouštíme existenci politik, které nemohou být podrobeny hlasování, děláme v naší demokracii velký krok zpátky. Protože zakládá-li se na něčem demokracie, pak je to na právu zbavit se špatných lídrů, kteří provádějí špatnou politiku. Připouštíme-li je i přesto, pak proto, že výměnou za ztrátu legality a principu zastupitelské demokracie získáváme efektivitu.
Vše pro lid, ale bez lidu
Vzpomínáte si na heslo osvícenského absolutismu „vše pro lid, ale bez lidu“? Podívejme se na současnou situaci v Evropě - z osvícenského absolutismu nám zbyl jen absolutismus, ale bez osvícenství. Jinými slovy po odborné stránce neschopný absolutismus, kterému nemůžeme vzdorovat ani prostřednictvím rozumných ekonomických analýz, ani volební či parlamentní politické kontroly. Nejlepším příkladem toho všeho je komisař Rehn, Fin zodpovědný za doporučení (mnohá z nich závazná), mezi nimiž vyniká doporučení nadále zvyšovat DPH a snižovat odstupné.
Rehn není zrovna odborník, ale aktivní politik (v letech 1988-1994 poslanec a místopředseda Finské strany středu, v letech 1995-1998 pak europoslanec za Evropskou liberálně demokratickou stranu, dnes ALDE). Komisař má doktorát z politologie na Oxfordské univerzitě, což je jistě chvályhodné, ale ze statistického či empirického hlediska toho o fiskálních multiplikátorech ví asi tolik co vy nebo já. Přesto má ve svých rukou budoucnost země, kde míra nezaměstnanosti překročila 6 milionů a hrozí, že dosáhne 27 procent (Španělsko). Splést se ve volbě hospodářské politiky je luxus, který si nemůžeme dovolit. Uděláme-li to, co řekneme příští generaci? Že jsme to udělali nechtěně, nebo že jsme neměli odvahu pokládat patřičné otázky?