Politici často básní o rozmanitosti Evropy. Odkazují přitom na kulturní tradice za hranicemi vlastní země. Ty považují za zajímavé a obohacující. Všichni se z této rozmanitosti radují a přejí si, aby zůstaly tyto rozdíly zachovány. Zajímavé ale je, že jakmile se jedná o rozmanitost ekonomickou, všechna ta radost a dokonce i pouhá tolerance jsou ty tam.

V otázkách rozpočtové politiky totiž evropští politikové vyžadují jednotnost. Všechny země, zejména 17 členských států eurozóny, mají splňovat naprosto identická ekonomická kritéria, všem národním ekonomikám má být měřeno stejným metrem – a to přesto, že každá evropská země tradičně hospodaří úplně jinak.

Dosud nefunkční plán

Koncept nastrkat vše do jedné šablony narazil během současné vleklé krize na své hranice. Státy jako Portugalsko, Španělsko, Řecko a Irsko zavedly neuvěřitelné úsporné a reformní programy, aby dosáhly solidních rozpočtů a splnily kritéria platící pro všechny země eurozóny. Přesto ale cílů nedosáhly. Dluhy rostou.

Z čistě ekonomického hlediska představuje snižování zadlužení a provádění reforem ve snaze umožnit růst na ekonomicky zdravém základu, rozumný plán. Problém ovšem vězí v tom, že tento plán dosud nefunguje. Předseda Evropské komise José Manuel Barroso se tedy nemýlí, když přiznává, že politický koncept může být správný – když ho ale občané kvůli nevalným úspěchům odmítají, není prosaditelný.

Zkostnatělý pakt

Evropští sociální demokraté Barrosovi okamžitě pogratulovali k probuzení z pětiletého kómatu. Zní to populisticky, ale bude na tom něco víc než jen zrnko pravdy. Již dlouho je vidět, že země, které s krizí bojují nejvíce, se neposouvají vpřed – šetří a reformují, podniky bankrotují, lidé přichází o práci, veřejný život kolabuje. Rozsudky soudů se nedoručují, protože nefungují kopírky, úředníci si do práce musí nosit vlastní tužky a toaletní papír, nemocnicím docházejí léky. Ve Španělsku žije každý osmý občan v chudobě. Je to stav, který si občané v jiných zemích sotva umí představit.

Z toho vyplývají dvě věci. Země eurozóny teď samozřejmě nemohou z ničeho nic ukončit všechny úsporné a reformní programy. To by měnovou unii stálo příliš mnoho důvěry. Je ale nutné se pozvolna přeorientovat: Evropská komise může přísná pravidla Paktu stability a růstu upravit na míru – a jednotlivým zemím nacházejícím se v krizi dát k dispozici více času, aby mohly rozpočtových cílů dosáhnout. Z dlouhodobého hlediska je navíc nutné zamyslet se nad tím, zda je kdysi oslavovaný pakt se svými zkostnatělými, rovnostářskými pravidly stále ještě aktuální. Krize ukazuje, že i přes společnou měnu je ekonomika Evropy rozmanitá.