Je vždy lépe dávat pozor na to, co Angela Merkelová říká. Jejím kritikům na národní úrovni to zkušenost již ukázala a ani pro Evropu neplatí jejich lekce o nic méně. Německá kancléřka opravdu říká to, co si myslí. Když tedy vloni na jaře prohlásila, že po záchranném plánu, který si vyžádala panika ohledně řecké krize a eura, je nutné zajistit, aby se nic takového už nikdy nestalo a vyslovila se též pro revizi evropských dohod, nebyly to jen plané řeči. Angele Merkelové se od té doby podařilo k podpoře svých plánů přimět francouzského prezidenta. A i když se ze zbytku Evropy ozývají hlasité protesty, kancléřce se tuto revizi prosadit podaří – jiné cesty totiž není.

Věc se zdá být stále nevyhnutelnější a není pochyby o tom, že to nebude dlouho trvat a europoslanci a ministři zahraničních věcí se o tom též sami přesvědčí. Finanční záruky – které státy eurozóny poskytly k záchraně společné měny – v roce 2013 vyprší a Německo se už nebude podílet ani na jejich další verzi, ani na institucionalizaci tohoto záchranného plánu, v neposlední řadě ve jménu svých ústavních principů. To bude moment, kdy se finanční trhy vrhnou na zadlužené jihoevropské země – pokud se tomu tak ovšem nestane již dříve. Je tedy nutné ustavit mechanismus, který by umožňoval dluh snižovat systematicky a který by především donutil věřitele, tedy finanční spekulanty, aby se podíleli na splacení škod.

Vzdálené Německo

Zbývá zjistit, zda si takový mechanismus bude žádat, aby byly některé členské státy zbaveny volebního práva [v Evropské radě], což by bylo velmi ponižující, zda potřebuje požehnání referenda jako všechny revize evropských dohod, či zda existují jiné způsoby. Angela Merkelová ví, že je lépe netlačit Francouze či Iry k dalšímu referendu o Evropě. To by ani v Německu nemuselo dobře dopadnout. Všechny tyto argumenty jsou jen špatně napadnutelné. Co však ale Merkelové politický styl? Je pocit většiny evropských států, který se dá jen těžko vyvrátit, že se franko-německé vedení dopustilo nového převratu, oprávněný? Chová se Německo skutečně jako evropská učitelka, exportní šampion a růstový kolos, který v sobě ve středu kontinentu koncentruje opravdu až příliš moci?

Reakce lucemburské vlády a Evropského parlamentu ukazují, že přes veškerou snahu podobné situaci se vyhnout, kancléřka skutečně spadla do pasti hegemonie. Evropská ekonomická situace je nebezpečná. Nejedná se o opozici mezi Východem a Západem či mezi Severem a Jihem. Jedná se o její centrum, které se od periférie čím dál více vzdaluje. Jedná se o Německo, které se chová jako magnet, na úkor svých sousedů. A když ke své drtivé hospodářské síle přidá ještě snahu udílet politické lekce, revolta je na spadnutí.

Bývalý německý kancléř Helmut Kohl často říkal, že před francouzskou vlajkou se klaní vždycky dvakrát. Bývalý ministr zahraničních věcí Joschka Fischer též vedl filozofické úvahy o evropské dialektice: Německo mělo držet opratě Evropy tak, aby to nikdo nezpozoroval. A Angela Merkelová? Ta je zrovna tak přímá ve svých slovech, jako ve svých činech. Což je těžké přijmout pro státy na evropské periférii, které svou slabost cítí dvojnásobně: německá ekonomická síla je nepřehlédnutelná a Berlín vždy nakonec definuje pravidla hry. Angela Merkelová by proto neměla pouze mluvit: musí též poslouchat. Jít proti všem a uspět se dá za dobu sotva šesti měsíců možná dvakrát. Potřetí by z toho mohly být problémy.