Před měsícem prohlásil Felipe González v klášteře Sant Benet de Bages před skupinou podnikových ředitelů: „Evropská unie nás už příliš dlouho tahá za nos. Musíme přestat upravovat smlouvy, protože jak ukazuje zkušenost, jejich revizi může kdokoliv zablokovat.“ A měl velikou pravdu. Má cenu pouštět se do x-té reformy, když se ta předchozí sotva začala uskutečňovat? Další irská referenda? Další česká vydírání? Další institucionální siesty? Jaká malichernost! Jaká otrava! Ztráta času! Endogamie! Paralýza!

Založit Evropský měnový fond je skvělá myšlenka. Reformovat za tím účelem smlouvu [o Evropské unii] je ale jen ztrátou času, ne-li něčím horším. Berlín a Paříž však mají jiný názor. Myslí si, že mohou prosadit drobnou reformu týkající se rozšíření Paktu stability a růstu. To je iluze, neboť i zjednodušené reformy musejí být odhlasovány. Summit EU, pořádaný ve dnech 28.-29. října, schválí či neschválí nové hospodářské sankce. Ty nepředstavují v podstatě žádný problém až na to, že nejsou věrohodné. Tím, že v nich není zahrnut žádný prvek automatičnosti, se nedá věřit tomu, že by je bylo možné jednoho dne uplatnit na Francii a Německo, stejně jako je v jejich případě nebylo možné uplatnit už dříve, když v letech 2003-2005 nerespektovaly diktát úspornosti.

Ztráta času

Summit rovněž poskytne příležitost projednat francouzsko-německý návrh na reformu evropské smlouvy za účelem ustálení záchranného fondu pro příliš zadlužené země (750 miliard eur), který byl přijat v květnu a z něhož by se měl stát Evropský měnový fond. Fantastická, neuvěřitelná novinka. Summit bude také příležitostí k diskuzi o tom, jak potrestat země, které nerespektovaly maastrichtská kritéria. Má se jim odejmout hlasovací právo? To je otázka, vzhledem k tomu, že hospodářské nedostatky by měly být potrestány finančními, a nikoliv politickými sankcemi.

Je třeba kvůli těmto dvěma opatřením reformovat smlouvu? Ano, jde-li o to, odejmout z finančních důvodů hlasovací právo. Nicméně je poněkud neuvěřitelné, že to navrhuje právě Francie, která už měla být v zásadě potrestána za nedodržování „lidských práv včetně práv osob náležejících k menšinám“ (smlouva o Evropské unii, článek 2) a přijít o hlasovací právo, jak stanoví článek 7, za „jasné riziko vážného porušení“ demokratických „hodnot“. Jinými slovy reformovat smlouvu kvůli důležité, ale v porovnání s jinými mnohem méně významné hodnotě, jako je rozpočtová disciplína, je malicherné a je to jen ztráta času.

Zbytečné úsilí a pád do propasti

K vytvoření Evropského měnového fondu není taková reforma zapotřebí. Ještě před vytvořením prozatímního záchranného fondu na období tří let Angela Merkelová tvrdila, že zřízení takového fondu není bez současné úpravy smlouvy možné, protože by se proti takovému kroku postavil spolkový ústavní soud v Karlsruhe. To ale není pravda, protože článek 122 Lisabonské smlouvy (smlouvy o fungování Evropské unie) toto umožňuje. Karlsruhe vydal čtyři rozhodnutí o Hospodářské a měnové unii (HMU) a EU. Pokaždé přitom stvrdil europeistická opatření, byť s některými národními omezeními.

Tentýž soud odsouhlasil 12. října 1993 Maastrichtskou smlouvu s podmínkou, že suverenita nesmí být „zbavena své podstaty transferem funkcí“. Dne 31. března 1998 schválil přechod ke třetí fázi HMU s tím, že tento přechod „nespadá pod kompetence soudů, ale Parlamentu“. Dne 30. června 2009 dal zelenou Lisabonské smlouvě, protože Evropské unii v zásadě nepřenechala pravomoc „určovat typ a výši daní vybíraných od občanů“ a také proto, že zachovala „hlavní podstatu suverenity států“. Sedmého května letošního roku pak soud uvítal plán na záchranu Řecka v tom smyslu, že „odvrátil nebezpečí od měnové unie“ a protože finanční „zátěž“ ležící na Německu, „nezpůsobí zásadní újmu veřejnému zájmu“. Celkem vzato je pravděpodobné, že se Karlsruhe bude držet této orientace, předně různými průtahy a pak tím, že bude kráčet ve šlépějích Berlína. Proč nás tedy Angela a Nicolas tvrdošíjně nutí ke zbytečnému úsilí, a nebo co horšího, k pádu do propasti?