Vyberte si jazyk
Nad prezidentem Barackem Obamou, který před pouhými dvěma lety ztělesňoval všechny naděje planety, začíná triumfovat fenomén jménem Sarah Palinová, přecházející v politické hnutí. Angela Merkelová v čele Německa, které za posledních dvacet let nikdy nemělo tak nízkou míru nezaměstnanosti, nedokáže v průzkumech zastavit pád své popularity. Superprezident Nicolas Sarkozy, jenž Francouzům sliboval „více práce za více peněz,“ čelí revoluci ulice.
Evropa je konfrontována s výbušnou směsí odporu, uzavírání se do sebe a odmítání imigrace, která nevěští nic dobrého. Spojené státy zřejmě stojí na pokraji pádu do jednoho z oněch momentů svých dějin, kdy je iracionalita a populismus namířené proti politice, přistěhovalcům a zbytku světa mohou přivést ke kolektivní katarzi s těžko odhadnutelnými důsledky. Světovou krizi, která se zrodila v samém srdci kapitalistického systému a která tvrdě zasáhla nejrozvinutější ekonomiky světa a jejich životní styl, tak provází hluboká krize politická a sociální.
Emoce silnější než reflexe
Neblahá situace se neprojevuje na obou stranách Atlantiku stejně, nicméně demonstrace svědčí o téže nejistotě vůči světu, který náhle začal vážně ohrožovat způsob života a pozici mocných demokracií, kterým jsme uvykli. To, co odlišuje toto období od jiných, je dnešní všudypřítomnost internetu a kabelové televize, médií, které vyživují konflikty, mobilizují občany a vytvářejí spletité komunikační sítě, kde emoce vítězí nad reflexí.
Právě to je možná ideální půda pro populisty. Na druhou stranu tatáž internetová síť zmobilizovala nové složky obyvatelstva a přivedla je k tomu, aby se angažovaly v politice (a hlasovaly) na podporu Baracka Obamy. Stojíme tak tváří v tvář nové realitě, jejíž důsledky na uspořádání našich demokratických společností ještě nedokážeme změřit. Nový americký fenomén má ještě další charakteristiku: navzdory zdánlivé „umírněnosti“ voličů nemá valná část Američanů kladný postoj ani k vládě a zvoleným zástupcům, ani ke kultuře Washingtonu.
Nedůvěra v elity
Evropané mají stejně jako Američané obavy z budoucnosti a nedůvěřují elitám, které jim vládnou. Nerozumějí světu, který se z této krize vynořil, majístrach z Číny, stejně jako z „druhého“, který bydlí hned vedle nich. Hlavní rozdíl spočívá možná v tom, že Obama přes to přese všechno dokáže vést diskurs, který má v tomto velmi rychle se měnícím světě smysl, ač slova Američany uklidnit nedokážou. V Evropě se rétorika, která k občanům promlouvá pravdivě a která jim naznačuje nějakou smysluplnou, byť náročnou cestu, hledá jen stěží. Přitom je to to jediné, co by mohlo posílit střed a zmobilizovat umírněné. Potřeba takového typu diskursu je čím dál naléhavější. Jinak to nebude politika, kdo přinese odpověď na úzkosti ulice, ale ulice, která nakonec přemůže politiku.
