Krize přešla do všeobecného povědomí jako stálý jev. Lze na to pohlížet i příznivě: podívejte se, občané, nejhorší krize v dějinách – a euro se stálo nerozpadlo, naši skvělí politici jsou schopni účinné akce, oni nás zachraňují! Měli bychom vyhovět jejich naléhavému volání a svěřit jim více moci. Více Evropy, tedy více Bruselu, Evropské komise, Evropského parlamentu a dalších orgánů. Jen jednotná Evropa je schopna postavit se výzvě, kterou představuje krize eura! Je třeba dokončit integraci!

Toto není nic víc než moderní mytologie. Pouze novodobé pohádky, které mají ideologicky ospravedlnit neuvěřitelnou expanzi státní moci na úrovni nevolených bruselských orgánů i volených vlád národních států. Pohádky, které mají zdůvodnit pokračující centralizaci moci.

Kurz eura je silný

Krize eura ale není pohádka, může někdo namítnout. Nebo snad je? Ano, je. Krize eura je stoprocentně čistý syntetický výmysl v krystalické formě. V první řadě, měna samotná nemůže trpět krizí. Může trpět vysokou inflací, ale to není případ eura a nikdy nebyl. Měna může trpět výkyvy kurzu na mezinárodních trzích. To však není žádná krize, nýbrž normální jev. Všechny moderní měny ve volně plovoucím režimu vykazují volatilitu, včetně dolaru, jenu, britské libry, švédské koruny a české koruny.

Při pohledu na inflaci nevidíme žádnou krizi. Ani při pohledu na vývoj kurzu eura. Ten je v posledních letech silný – pro laika překvapivě silný. Žádná záhada: velmi silná obchodní bilance Německa, světové obchodní supervelmoci, drží euro při síle. Krize? Nesmysl.

Nehrozí ale euru rozpad? Nevarují snad euroskeptici již léta před pádem společné měny? Není snad třeba spojit všechny síly, aby škodolibá radost škarohlídů se obrátila ve zklamaný úšklebek?

Ne. Rozpad eurozóny nehrozí. Nikdy nehrozil, dokonce ani na sekundu. Je třeba vzít v úvahu mechanismus fungování eurozóny. Nelze z ní nikoho vylučovat: žádný členský stát nemůže být vypuzen proti své vůli. Ani kdyby falšoval statistiky, ani kdyby upadl do platební neschopnosti, a dokonce ani kdyby jeho občané malovali Angele Merkelové hitlerovský knírek. (Moment – toto se přece už stalo v Řecku. A stejně nebylo vyloučeno.) Členský stát může z eurozóny dobrovolně odejít, ale zatím žádný nechtěl. Odchod z eurozóny by se totiž zřejmě neobešel bez odchodu z EU jako takové. Ten by znamenal i vystoupení ze zóny volného pohybu zboží, osob a kapitálu – tedy ztrátu několika málo skutečných a nepochybných výhod plynoucích ze členství v Unii. Žádný stát nebude riskovat opětné zavedení celních bariér pro svůj export do států EU – kdo by dobrovolně chtěl snášet de facto obchodní sankce?

Samozřejmě lze namítnout, že volný obchod a podobné svobody existovaly ještě před zavedením eura. Momentálně však neexistuje jiný mechanismus vystoupení z eurozóny než úplné vystoupení z EU. Nelze ani očekávat, že by členské státy eurozóny byly ochotny dovolit vznik jiné cesty ven – tedy cesty, která by umožnila ponechat si výhody a zbavit se nevýhod.Proto dokonce ani Řecko nechtělo vystoupit. Ani Kypr.

Nikoho nelze z eurozóny vyloučit

Z eurozóny nelze nikoho vyloučit a vystoupit nikdo nechce. Konec příběhu. Žádný rozpad nehrozí. Euroskeptici se radují marně, eurooptimisté se bojí zbytečně. Euro bude fungovat ještě hodně dlouho. Jak dlouho, nelze říci, ale měnové unie devatenáctého století fungovaly celá desetiletí. Jejich existenci obvykle ukončila jen válka.

Autoři to tak chtěli. Tím však příběh nekončí. Euro není v krizi, ale mnozí jeho uživatelé ano. Uživatelé z řad členských států, jejichž měna je pevně vázána na euro. Mnohé, zejména latinskoevropské ekonomiky by nutně potřebovaly slabší měnu, aby jejich výrobky byly konkurenceschopnější a aby byly dostupnější jakožto turistické destinace. Francouzská obchodní bilance se nepřetržitě propadá do hlubin. Zahraniční obchod s ostatními členskými státy eurozóny měla kladný naposledy v březnu roku 2000. A tak bychom mohli pokračovat.

Členské ekonomiky nemohou devalvovat z podstaty věci. Na rozdíl od měnových unií minulosti euro podobný krok vylučuje. Autoři myšlenky společné evropské měny to tak koneckonců chtěli. Převládali mezi nimi politikové, kteří se na devalvaci měny nedívají jako na standardní nástroj hospodářské politiky, ale téměř jako na nekalou soutěž – podraz vůči sousedům se silnější měnou.

Podle vizí otců eura měly členské státy soutěžit navzájem svojí pracovitostí, produktivitou, kvalitou a inovacemi. Hezká myšlenka. Jenže se nedomyslelo, co dělat, když někdo prohraje.

A nyní prohrává většina eurozóny. Vítězí Německo, které je na silnou měnu zvyklé a jehož banky nevytvořily úvěrovou bubliny. Totéž platí pro Rakousko. Dále Lucembursko, finanční centrum kontinentu. Slušně se daří Maltě, dalšímu finančnímu centru, a Slovensku, které do eurozóny vstoupilo nedávno, takže je příliš brzo na hodnocení. A tím je seznam vítězů prakticky vyčerpán: ani Finsko již není v úplně skvělé kondici.