Vyberte si jazyk
Jak tohle skončí? Francouzské školy v plamenech, protestní akce obyvatel Švábska proti výstavbě nového železničního uzlu [ve Stuttgartu] a odpadková krize v Neapoli. Nemluvě o demonstracích proti převozu jaderného odpadu, který ještě ani nezačal. Teď už chybí jenom to, aby chladnokrevní Britové vztyčili barikády proti vládnímu úspornému plánu a aby Řekové nechali shořet podniky vyvážející fetu. Znamená to konec demokracie, tak jak naznačují mnozí komentátoři? Nelze říct „velkým projektům na oživení růstu“ prostě „konec a basta“? Lépe řečeno, nemohli bychom se trochu inspirovat čínským modelem a zavést to, co můj přítel, futurolog John Naisbitt, nazývá ve své knize Megatrends Asia [Asijské megatrendy] výstižným pojmem „vertikální demokracie“?
Nebylo týdne bez rozbité výlohy
Máme krátkou paměť. V době mého mládí, v bláznivých sedmdesátých letech, byla situace v Evropě zcela odlišná. V řeckých, portugalských a španělských vojenských diktaturách riskovali demonstranti život. Ve Francii přicházeli lidé o život během demonstrací proti jadernému programu. V Berlíně a ve Frankfurtu nebylo týdne bez rozbitých výloh. Společnost byla v mnoha ohledech rozdělenější než dnes. V mém rodném Frankfurtu žilo na ulicích na 8 000 bezdomovců. Každý, kdo zažil „německý podzim“ [poznamenaný sérií vražd v roce 1977] ví, nakolik dnes žijeme v kultuře konsensu.
Politická kultura se učí z konfliktů. Poučila se o tom má rebelantská generace a dnes se to opět potvrzuje. Po ekologické revoluci přivedla osmdesátá léta na svět eko-občana. Feministické hnutí proměnilo vztahy mezi muži a ženami. Když se hroutila Berlínská zeď, měli mnozí na Západě strach, aby naše nová, překvapivě tolerantní občanská společnost nepodlehla hrubému revizionismu. Ve skutečnosti Němci objevili novou lehkost, stejně jako spoustu nových problémů.
Vezměme si příklad ze Švýcarska
Historie se neopakuje, ale rýmuje, tvrdil Mark Twain. Není divu, že porušením sociálního konsensu, jako například konsensu o ukončení jaderného programu, se znovu otevírají staré rány. Politické většiny se mění, což značí, že demokracie funguje. Německá společnost není infiltrována zástupy pochmurných občanů, tak jak prohlašují žáci Oswalda Spenglera (Zánik západu). Ve Stuttgartu jsme přihlíželi prostému vynechání demokratického motoru. Elity starého německého modelu navázaly na svůj pohrdavý postoj ze šedesátých let a všichni ti, kdo se opovážili vznést námitku, byli označeni za povaleče a parazity.
Chceme-li mít nějakou představu o demokracii budoucnosti, pohlédněme do Švýcarska. Rozhodovací procesy jsou tam pomalejší. V přímé demokracii, jako je tato, má národ občas potíž se rozhodnout. Ale nic není neodvolatelné. Se souhlasem občanů a s předem vytyčeným cílem dnes Švýcarsko staví nejdelší tunel na světě. Projekt existuje už dvanáct let. A bude stát dokonce přesně tolik, kolik bylo plánováno. To je ta pravá občanská demokracie. Ta ale vyžaduje důvěru, trpělivost a pokoru, jimž se zjevně nelze naučit jinak než bolestivou cestou.
