Vyberte si jazyk
Proces, který začal toto pondělí [6. května] v Mnichově, není žádný proces s neonacistickou organizací Národně socialistické podsvětí (NSU). Stejně jako Norimberské procesy v letech 1945-46 a osvětimské procesy ve Frankfurtu v letech 1963-65, které nebyly procesy s národním socialismem, a stejně jako proces ve Stammheimu v letech 1975-77, který nebyl procesem s RAF. Ve všech případech se jednalo a jedná o procesy s jednotlivými národně socialistickými, levicově a pravicově extremistickými obžalovanými.
V Mnichově probíhá soud s Beate Zschäpeovou a dalšími, nic víc, nic míň. Soud může a musí vyšetřovat individuální vinu a potrestat viníky – nemůže a nesmí vynést rozsudek nad epochou, ideologií či jejím zakořeněním ve společnosti. Pro mnohé to může být zklamání. Ti, kdo v podobných procesech stojí tváří v tvář spravedlnosti, jsou totiž většinou smutné, zmatené, zarputilé postavy. Nejsou velké a zrůdné, ale velmi malé. Když se jim podíváte do očí, zlo a jeho důvody v nich nenaleznete.
Proto je na obrovské sledovanosti, které se mnichovskému procesu již dlouho před začátkem dostalo, něco přehnaného, marnost z ní čiší již teď. Nebude možné vyšetřit to, po čem část veřejnosti prahne. A z hlavní obviněné se nevyhnutelně stane zajímavá, záhadná osobnost, kterou – podle všeho, co je o ní i navzdory jejímu mlčení známo – opravdu není. Zlo je zase jednou banální a my se bráníme tento fakt přijmout.
Hrozí, že vlastní jádro skandálu zmizí ze zorného pole zkoumavé veřejnosti. Skandál spočívá ve faktu, že vraždy NSU se po celá ta léta nepodařilo pochopit a objasnit – i přesto, že nám jejich souvislosti, jak zpětně vidíme, ležely přímo před nosem.
Minimálně v letech 2000 až 2006 se po Německu pohybovali pachatelé, kteří cílené vraždili a své oběti si vybírali na základě jejich cizího původu. Rasismus, který vraždy motivoval, přímo bije do očí. Jak již dnes víme, muselo být po druhé, nejpozději po třetí vraždě jasné, kde je nutné pachatele hledat – v pravicově extremistickém prostředí.
Místo toho se vyšetřující úřady a služby dlouhou dobu tvrdošíjně držely jiné stopy. Spojovaly si devět vražd jinak – tak, že oběti již od počátku bez nejmenších důkazů diskriminovaly a přisuzovaly jim punc kriminálníků. Když to všechno byli cizinci nebo se alespoň narodili v zahraničí, tak lze předpokládat, že byli zločinci. To byl – a zde zmiňme ještě jednou: jak zpětně jasně víme – čin doslova šílené externalizace. Oběti byly vyčleněny ze skupiny zdravých a do zločineckých aktivit nezapojených německých občanů. Skutečnost, že sedm z devíti obětí podnikalo, nebyla hodnocena jako úspěch migrantů s odvahou a samostatností. Byl to jen důkaz toho, že tu o něco jde a zavraždění jsou pravděpodobně obětmi vnitrotureckých konfliktů. Hanebné a kolektivizující názvy, se kterými se operovalo – „Dönerové vraždy“, „Kriminálka Bospor“ –, mluví samy za sebe.
Tímto odstrašujícím podceněním skutečností, chybami ve vyšetřování, dobrodružným ničením spisů a selháním především durynské zpravodajské služby tato mizérie bohužel neskončila. Svou troškou do mlýna přispěl i předseda mnichovského soudu, když odmítl přejít přes most, který mu v podobě tří dodatečných míst pro turecké novináře postavil Spolkový ústavní soud.
Losovací fraškou, která nutně znevýhodnila novináře se zkušenostmi s justičními kauzami, soudce ještě jednou ukázal, že význam tohoto procesu vůbec nepochopil.
Na světě neexistuje žádná jiná země, která by se tak důsledně a dlouhodobě zabývala vlastní zločineckou minulostí jako Německo. Za to, že situace nakonec dospěla až sem, vděčíme neúnavným úředníkům, jako například vrchnímu státnímu zástupci Fritzu Bauerovi, židovi, který se vrátil zpět z emigrace a bez něhož by osvětimské procesy ve Frankfurtu nikdy neproběhly. A je zásluhou diskutující veřejnosti, že učinila – i když pozdě – z národního socialismu minulost, která nesmí být zapomenuta. Je to tak správně a zemi to šlechtí.
Ale ani toto kritické uvědomování si dějin nezabránilo tomu, aby spravedlnost i média byly po dlouhá léta postiženy slepotou a na tak zjevné pozadí vražd nepřišly. Brát si ponaučení z minulosti pro přítomnost je těžké.
Portrét
Beate Zschäpeová aneb banalita zla
Beate Zschäpeová není pouze jedním ze zakládajících členů organizace NSU, je její „tváří“, vysvětluje Der Spiegel. Zschäpeová čelí obvinění z toho, že v letech 2000-2007 zavraždila osm tureckých přistěhovalců, jednoho řeckého imigranta, zosnovala vražedný útok proti dvěma policistům a podílela se na bombovém atentátu v Kolíně nad Rýnem.
Narodila se v roce 1975 v Jeně německé matce a rumunskému otci. Poté, co ji rodiče opustili, vyrůstala s babičkou v Thüringenu. Její „skutečnou rodinou“ se stanou neonacisté Uwe Mundlos a Uwe Böhnhardt, k nimž má citový vztah a v jejichž společnosti „se z ní stává zločinka“, dodává časopis.
V devadesátých letech se stalo nerozlučitelné trio součástí Thuringer Heimatschutz (Obrana thüringenské vlasti), nejvýznamnější neonacistické organizace v regionu. Společně znesvěcují pomníky obětem nacismu a najímají si garáž, kde vyrábějí výbušniny, píše Spiegel.
Úkolem Beate Zschäpeové ale bylo především zachovat zdání normality, píše časopis:
Měla na starost „fasádu“. Hrála roli milé sousedky, věrné kamarádky a ochotné spolubydlící. Svou otevřeností a sympatií vyvolávala důvěru [...]. Lze si představit, že Zschäpeová měla neuhasitelnou žízeň po normalitě v ilegalitě.
