Titulky o tom mlčí a to je právě chyba. Při setkání pěti stran nové evropské extrémní pravice 23. října ve Vídni [Strana svobody (FPÖ, Rakousko), Vlámský zájem (vlámští nacionalisté), Dánská lidová strana, Liga Severu (Itálie), Slovenská národní strana a Švédští demokraté] se jejich představitelé rozhodli zahájit kampaň na uspořádání evropského referenda o vstupu Turecka do Evropské Unie.

Prozatím jde pouze o záměr. Pro extrémní pravici to nebude lehký úkol, jelikož i když Lisabonská smlouva umožňuje organizovat referenda z podnětu občanů, stanovuje si mnoho podmínek, které jsou navíc dost nejasné. Je potřeba shromáždit 1 milion podpisů „v podstatném počtu členských zemí”. Ty zatím shromážděny nejsou, ale kdyby byly, reakcí na kandidátku, kterou si většina Unie nepřeje, by bylo jasné „ne”.

Krajní pravice zažívá obrození

Samotná tato perspektiva by měla uklidnit ty vlády, které si ji rovněž nepřejí. Jedno s druhým tak dále brzdí možnost tohoto nového rozšíření. Ještě více se tak ztíží jednání s Tureckem, která jsou beztak téměř na mrtvém bodě. To vše v momentě, kdy má odmítání islámu stále větší ohlas a kdy by si nikdo nepřál pomocí nástroje přímé evropské demokracie krajní pravici dále posilnit – navíc ve spojení s tématem, které je by je uvedlo v soulad s voliči všech politických proudů.

Titulky z toho nejsou, ale měly by být – ze dvou důvodů. Zaprvé bude jistě nutné v Evropě počítat s touto novou silou – která je nacionalistická, islamofobní a všude v Evropě posilující a která se již nedá srovnávat s nacisty včerejška. Co se týče trendů, dnešní extrémní pravice flirtuje se čtvrtinou evropských voličů a její preference se ve všech případech pohybují v dvou-číselných hodnotách. Surfuje na vlně celoevropské společenské zloby a daří se jí prodávat něco mezi obranou výdobytků sociálního státu, aspirací na protekcionismus a lpěním na morální liberalizaci, kterou by přítomnost muslimů údajně ohrožovala. Ztělesněná novými vůdci, kteří jsou dokonale současní a banálně způsobní, boduje jak v dělnických vrstvách, tak mezi mladými profesionály. Umí navíc dělat politiku a ne už jen bouchat do stolu, jak to vidíme ve Švédsku a v Itálii, od Marine Le Penové přes Nizozemí a to prostřednictvím tohoto inovativního vstupu na evropskou politickou scénu, který se jako první snaží použít.

Extremisté komplikují fungování evropských institucí

Nová extrémní pravice jinými slovy sotva začala měnit situaci na šachovnici Sedmadvacítky. To však není všechno. Druhým problémem je, že její pevné ustavení na této scéně vážně zkomplikuje fungování evropských institucí, od Parlamentu, kde se její počet představitelů zvýší, přes Radu, až ke Komisi, kde bude vyvíjet stále větší vliv díky oněm národním vládám, které by bez ní neměly politickou většinu.

Nejenže to ještě ztíží a znejasní uzavírání kompromisů mezi pravicí levicí, tedy praktiku v Unii základní a stálou, ale síly, které prezentují nové vztyčení národních hranic jako klíč k návratu do ztraceného ráje silných a projektivních národů, budou veškerému pokroku směrem k politické Evropě a federalismu klást zuřivý odpor. V titulcích se o tom nepíše, ale mělo by se, neboť Evropanům tak hrozí, že se postupně stanou oběťmi strachu ze všeho, který je nakonec nechá na holičkách.

Politika strachu

Strach z islámu by mohl vést k tomu, že zmeškáme historickou příležitost najít s Tureckem společnou řeč a upevnit demokracii a sekulární stát v nejdynamičtější a nejmodernější z muslimských zemí, najít zde nové trhy a nabídnout Blízkému východu příklad alternativy ke zpátečnickým islamistickým tendencím. Strach z ústupu národních států, ve kterých byly tvořeny poválečné sociální kompromisy, nám hrozí ztrátou šance vybudovat kontinentální stát i uchovat si vliv na politická rozhodnutí tohoto století, ve kterém se s dřívějšími mocnostmi střední velikosti už nebude počítat.

Strach ze všeho nám znemožňuje vidět to, co bychom si naopak měli vzít z institucí Unie k vybudování evropské demokracie, ve které by Komise vyplývala z parlamentní většiny; že bychom tímto způsobem mohli vytvořit veřejnou moc a dokonce tak obrátit současné rozložení sil mezi kapitálem a prací a ze současné eurozóny udělat politické těleso, silný střed Unie, který by umožňoval ji rozšířit bez strachu z možného zablokování. Ale strach nás činí slepými – paralyzuje nás a strany strachu tak logicky nadále posilují a strach v nás živí.