Federální Evropa? Už ji vlastně máme

Zapomeňte na výzvy Angely Mertlové ke změnám ve smlouvě nebo na slovíčkaření Davida Camerona ohledně rozpočtu – skutečnou událostí, k níž došlo minulý týden na summitu v Bruselu, je to, že Evropa udělala velký krok směrem k jednotnému státu.

Zveřejněno dne 3 listopadu 2010 v 12:19

Zatímco novinové titulky plní národní politika, došlo v Evropě ke skutečně historickým událostem. Velká Británie má možná svou první koaliční vládu za posledních sedmdesát let, ovšem v Evropě se stalo ještě něco mnohem významnějšího. Evropská unie tím, že klíčovou politiku týkající se daní a veřejných výdajů převedla z národní roviny na rovinu federální, udělala nejdůležitější krok k tomu, aby se stala skutečným jednotným státem.

To, že se k jednomu z nejkontroverznějších rozhodnutí v evropských moderních dějinách dospělo takřka bez povědomí veřejnosti a veřejné debaty, je dokladem vládní politiky vedené „odshora dolů“, kterou vypracovaly k dokonalosti politické elity EU. Unijní verze elitistické reprezentativní demokracie se může navzdory svým zjevným nevýhodám zapsat do historie jakožto mechanismus k řízení složitých kompromisů vyžadovaných ve světě velkých geopolitických změn, který je úspěšnější než lidovější americký a britský model.

Příběh začíná, jako v těchto dnech téměř všechno, spolu s finanční krizí. Po bankrotu [investiční banky] Lehman Brothers v roce 2008 bylo téměř nevyhnutelné, aby se finanční panika rozšířila do Evropy a ohrozila existenci eura. Krize vypukla na podzim roku 2009 a dosáhla vrcholu o víkendu 8.-9. května, kdy řecká vláda nebyla schopna vyrovnat půjčky, jejichž splatnost měla vypršet následující pondělí.

Evropa na pokraji propasti

Evropští lídři si uvědomili, že řecký bankrot by mohl vyvolat řetězovou reakci, která by mohla zasáhnout nejen banky v tamní zemi, ale rovněž v Irsku, v Portugalsku, ve Španělsku a ve střední Evropě. V několika dnech, neřkuli hodinách by eura v řeckých, španělských či italských bankách mohla představovat jen zlomek hodnoty eur, s nimiž operují banky německé nebo nizozemské. Euro by tak vlastně přestalo existovat.

Newsletter v češtině

Evropa se ocitla na okraji propasti v noci z devátého na desátého května. Lídři ale vytvořili na záchranu zemí neschopných čerpat finance od soukromých investorů finanční mechanismus v hodnotě 750 miliard eur. Ještě mnohem důležitější ale bylo to, že německá kancléřka Angela Merkelová upustila od svých zásad a přistoupila na zrušení „ustanovení o nezachraňování“, které bylo pečlivě zařazeno do Lisabonské smlouvy, aby byl německý národ ujištěn, že se přijetím eura nestane finančně zodpovědným za rozhazovačné vlády z tzv. „Clubu Med“. Překvapivě ve stejný moment přistoupilo britské ministerstvo financí na evropské programy půjček a dohled Bruselu nad národní daňovou politikou a veřejnými výdaji, což vedlo ke vzniku evropského federálního rozpočtu. „Byla to skutečně noc zázraků,“ říká bývalá italská eurokomisařka Emma Boninová.

Dohoda o záchraně eura by nikdy nemohla přežít, kdyby neexistoval určitý typ závazku k trvalým kolektivním zárukám za dluhy zemí v eurozóně. Takový systém záruk by nikdy nemohl fungovat, kdyby v rámci eurozóny neexistovaly mechanismy rozpočtových transferů. A tyto transfery by Německo a další věřitelské země nikdy neodsouhlasily, kdyby neexistovala mnohem centralizovanější kontrola národních rozpočtů, kterou si doposud nikdo ani nedokázal představit.

Německo posílilo fiskální federalismus

Minulý víkend byly na evropském summitu v Bruselu tyto mechanismy v zásadě přijaty. Tisk věnoval povětšinou pozornost okrajovým otázkám, jako byl požadavek Davida Camerona na rozpočtovou úlevu pro Velkou Británii nebo výzva kancléřky Merkelové k úpravě evropských smluv. Přitom skutečnou událostí bylo to, že Německo opět ustoupilo. Summit odsouhlasil, že žádná země nesmí být nucena, aby odstoupila od eura kvůli neschopnosti splácet dluhy.

Výsledek – ačkoliv nikdo včetně samotných evropských představitelů nedokáže říct, co přesně bylo schváleno – je ten, že Evropská unie vytvoří trvalé mechanismy vzájemné finanční podpory napříč zeměmi eurozóny, které pak budou začleněny do budoucích evropských smluv. Merkelová explicitní revizí ustanovení o ‚nezachraňování‘ a změnami ve smlouvě zajistí fiskálnímu federalismu EU nezvratitelnou právní sílu.

Proč němečtí politici souhlasí s tak drahými novými povinnostmi? Ze dvou důvodů. Za prvé proto, že německý průmysl a finance jsou extrémně závislé na stabilitě a prosperitě eurozóny. Za druhé proto, že politické sjednocení považují německé politické a podnikatelské elity už dlouho za jasně daný směr.

Krize přejí hlubší integraci

Němci ale nejsou hloupí. Nebudou se chtít stát stálými garanty těch nejmarnotratnějších zemí EU bez záruky mnohem užšího finančního dohledu. Podmínkou fiskálního federalismu bude určitý stupeň politické centralizace, který si je dnes možná těžké představit, který se ale začíná zdát nevyhnutelný.

Těžko si lze například představit, že by jednotlivé země mohly mít naprosto odlišně nastavený věk odchodu do důchodu, sociální dávky, a dokonce i zdravotní péči, když za náklady na tuto politiku budou státy ručit společně. Postupná konvergence směřující k ukotvení věku odchodu do důchodu na 67 let v rámci celé EU je jedním z povzbudivých důsledků finanční krize z čistě hospodářského hlediska.

Evropská integrace vždy postupovala kupředu prostřednictvím krizí. Velký skok k fiskálnímu a politickému federalismu se po letošní krizi eurozóny stal nezvratitelným. Přesně to si tvůrci eura mysleli.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma