Jak můžeme neustále tvrdit, že za posledních 20 let nebyly vztahy mezi Polskem a Litvou nikdy tak dobré, když se ve skutečnosti ukazuje, že jsou v rámci Evropské unie zřejmě vůbec nejhorší? Co se stalo s naším strategickým partnerstvím? Byl to jen slogan zakrývající ošklivou realitu?

Jádrem problému jsou životní podmínky a práva zhruba čtvrt milionu Poláků žijících v Litvě, což představuje zhruba 6,74 % celkové populace země a vedle ruské minority (6.31 %) představují největší národnostní menšinu. Litevské ministerstvo zahraničí si nedávno pozvalo polského velvyslance, aby mu vyčinilo za prohlášení polských politiků, kteří měli údajně „šířit falešné informace“ o postavení polské menšiny. Terčem se stali i Poláci v Litvě, jejichž rodiny v zemi žijí už od 16. století. Jeden přední představitel Seimasu (jednokomorového parlamentu) prohlásil, že „pokud se Poláci nechtějí integrovat do litevského života a kultury, nikdo jim nebrání v návratu do jejich rodné země.“

Poláci v byrokratickém předpeklí

To je jen několik z mnoha příznaků toho, že vztahy s naším sousedem, členem EU a NATO, jsou stejně problematické, jako vztahy se samotným Ruskem. Problém se točí kolem nuceného politevšťování polských jmen a restituce polského majetku zabaveného během sovětské okupace. Čas od času k nám litevští politici přijedou, aby konali prázdná gesta – úsměvy do kamery, potřesení rukou, potvrzování „zvláštních vztahů“, které mezi oběma národy panují. Ale přes usměvavé obrázky problém s hláskováním stále přetrvává. Někdy je negativní výsledek ohlášen ještě před začátkem návštěvy, někdy až během ní. Důvody jsou vždy triviální – pár technických detailů, často jde pouze o problémy spojené s druhem písma. Bývaly časy, kdy jsme se cítili zmateni, podivovali jsme se tomu, že Litva dosud nepodepsala Evropskou chartu regionálních či menšinových jazyků, kterou ratifikovalo 24 států včetně Polska. Ale Litevci dali svůj postoj jasně najevo, když ústavní soud v listopadu 2009 rozhodl proti polskému hláskování jmen.

Sami jsme si také příliš dlouho namlouvali, že Litva vyřeší problém restituce půdy polské menšiny. Navzdory existenci zákona o privatizaci z roku 1997 Poláci žijící ve Vilniusu a jeho okolí musí čelit enormním byrokratickým překážkám, aby svůj ukradený majetek mohli získat zpět. Neuznávají rovněž předválečné doklady o vlastnictví. Ve výsledku pak majetek dostávají do rukou Litevci dříve než se právoplatní polští vlastníci protlučou byrokratickým předpeklím.

Navzdory těmto případům litevští politici rádi říkají, že jejich země má výjimečně dobře rozvinutý polský vzdělávací systém pro svou polskou menšinu. Ale udělejme si v tom jasno – to není nic, za co by měl litevský stát sklízet pochvalu. Litva zdědila síť polskojazyčných škol ze sovětské éry. A stát dělá co je v jeho silách, aby jejich počet snížil a přiměl tak polské děti navštěvovat litevské školy. Polské školy zavírají údajně z finančních důvodů, ale zároveň v oblastech, kde Poláci tvoří významnou většinu, budují skvěle vybavené litevské školy s bazény a tělocvičnami.

Ruština je „cool“

Stěží lze přehlédnout skutečnost, že litevští politici mají z polského jazyka fobii. Říkají, že je to součást národní psyché, že jde komplex malého národa střežícího svou identitu. Ale, když přijde na ruský jazyk, tato zvláštní citlivost není nikde vidět. Litevské kabelové televizní sítě vysílají desítky ruských stanic. Litevský rozhlas hraje ruské písničky a mladí Litevci okořeňují svou mluvu ruskými slovíčky, protože to je „cool“ anebo spíš „zdorovo“. Podle litevského politologa Vytautasa Radžvilase se počítá s tím, že Vilnius v blízké budoucnosti spadne do ruské sféry vlivu i když formálně zůstane členem NATO a EU a navzdory prohlášením, že je naším strategickým partnerem.

Vedli se dlouhé diskuze o naší slavné společné minulosti, Polsko-litevské unii, která existovala mezi lety 1569 a 1795. Ale tam, kde jsme viděli světlo, litevští politici spatřovali tmu. Po téměř 20 letech diplomatických vztahů tak zůstává skutečností, že litevský patriotismus se zakládá na protipolském sentimentu. Polské politické elity si s hořkostí uvědomily, že toto partnerství je nefunkční, plné prázdných slibů, falše a manipulace. Jedno je jisté, potrvá ještě dlouho než náš soused získá naši důvěru nazpět.