Nápady a nadšení Vladimíru Lindermanovi opravdu nechybí. Právě on před nedávnem roznítil v zemi vášně, když navrhl uspořádat referendum o legalizaci ruštiny jako druhého oficiálního jazyka. Neúspěch referenda nikoho nepřekvapil. Nyní mu leží na srdci tzv. neobčané.

Linderman by si přál, aby tito „vetřelci“, z valné části příslušníci ruské národnosti bez lotyšského či jiného občanství, měli automaticky nárok na lotyšský pas. [Lotyšsko rozlišuje mezi národností a občanstvím. Občanství vyjadřuje příslušnost ke státu, národnost je vymezena etnicky.]

Zatímco Kreml naříká nad politováníhodnou situací příslušníků ruské menšiny bez státní příslušnosti, většina neobčanů tíhne spíš k tomu nic neměnit.

Marina Afanasenková (51) pracuje jako metařka. Cáry předvolebních plakátů mezi odpadky připomínají, že se Riga připravuje na místní volby [1. června]. Pro Marinu je to ale jen součást odpadu. Sama volit nemůže.

„Já i manžel považujeme předvolební kampaň za obrovskou televizní show. Každý večer u obrazovky sledujeme, kdo byl zvolen, kdo se dostal do koalice. Ale už dvacet let nemáme na tohle dění žádný vliv,“ povzdychne si.

Marina je jednou z 300 000 neobčanů. „To všechno proto, že jsem se nenarodila ve správné rodině,“ vysvětluje Marina. Její ruští rodiče emigrovali do Lotyšska okupovaného Sověty v roce 1947 a 1952. Když byla obnovena nezávislost, byli jako občané uznáni pouze lidé, kteří byli lotyšskými občany k 17. červnu 1940, tedy ještě před okupací Lotyšska Sovětským svazem. Tento zákon se automaticky vztahuje i na jejich potomky.

„Dokážu pochopit, že statut občana nedostali moji rodiče, kteří do Lotyšska emigrovali. Ale já a mé děti jsme se tu narodili. Nejsme odpovědni za to, co se událo před naším narozením,“ stěžuje si paní Afanasenková.

K získání občanství je zapotřebí složit písemnou zkoušku z jazyka a lotyšských dějin. Marina se sice lotyšsky naučila, tím ale zdaleka nemá vyhráno. Neuznává totiž, že Sovětský svaz obsadil Lotyšsko. Tak zní správná odpověď na jednu z otázek testu z dějepisu. „Opravdu si myslím, že to okupace nebyla. Lotyšsko se k SSSR připojilo dobrovolně. Proč bych měla lhát?“ rozčiluje se Marina.

Kristine je mladá, třicetiletá, černovlasá příslušnice ruskojazyčné menšiny. Na rozdíl od Mariny si s tím, zda okupace byla či nebyla, hlavu neláme. Právě vyšla ze dveří kanceláře lotyšského úřadu pro naturalizaci, kde psala test z lotyšských dějin.

„Mám to!“ raduje se mladá žena. Za tři až čtyři měsíce si sem přijde vyměnit fialový pas neobčanky za modrý lotyšský. Kristine ale barva pasu starosti nedělá. „Myslím, že brzy odjedu do Velké Británie. Jako občanka Lotyšska s tím už nebudu mít žádný problém.“ Kristine přesně odpovídá prototypu neobčana, který se v Lotyšsku hlásí ke zkoušce.

„Počet žádostí o udělení lotyšského občanství vzroste pokaždé, když se objeví výhody s ním spojené. Například v roce 2005 [rok po vstupu do EU] požádalo o lotyšské občanství přibližně 20 000 neobčanů. O tři roky později, kdy Společenství nezávislých států a poté i Rusko zbavily neobčany vízové povinnosti, počet žádostí rapidně klesl,“ vysvětluje šéf úřadu,který státní občanství vydává. V posledních letech žádá ročně o občanství jen něco málo přes 2 000 lidí.

Jedním z nových nápadů, s nímž přišli aktivisté podporující neobčany, jsou alternativní volby. „Kongres pro neobčany“ je chce pořádat už letos, až si budou své místní zástupce volit i Lotyši. Hnutí chce vytvořit parlament, který by měl práva neobčanů na starost.

„Jakýkoliv obyvatel EU, který žije v Lotyšsku i méně než rok, může volit, a dokonce být zvolen. A já ne, i když jsem se tu narodil a žil tu celý život,“ říká Vladimír Linderman.

Těžko uvěřit tomu, že tento přívětivý muž dobře ovládající lotyštinu hrozil, že skočí z věže kostela svatého Petra. To bylo v roce 2001, kdy probíhal proces s ruskými bolševiky. „Rozhodl jsem se požádat o ruské občanství,“ říká. „Rusko poskytuje důchod od 55 let, v Lotyšsku musíte čekat do 65 let,“ tvrdí Marina. Zbývá jen jedna otázka: je Rusko ochotno ji přijmout?