Kniha novinářů Ralfa Georga Reutha a Günthera Lachmanna s titulem „První život Angely M.“, která vychází tento týden, vynáší na světlo nové informace o vztahu Angely Merkelové k totalitnímu režimu v NDR. V rozporu s ujišťováním Merkelové, že systém Sjednocené socialistické strany Německa (SED) po celou dobu vnitřně odmítala, autoři knihy dokazují, že její role v NDR, ale i během revolučních let byla složitější a pro kancléřku méně lichotivá, než jak praví běžně rozšířená legenda.

Podle té toužila Angela Merkelová, nedotčená ideologickou indoktrinací, po demokracii západoněmeckého stylu a dobu existence NDR přestála v jakémsi vnitřním azylu. Tato legenda se mimo jiné opírá o představu, že původ dcery protestantského pastora ji mimo jiné chránil před pokušením a iluzemi socialistické státní doktríny. Bližší pohled ale ukazuje zcela jiný obraz zapletení evangelických teologů, kromě jiných i otce Merkelové, do systému NDR.

Merkelová se narodila 17. července 1954 v Hamburku jako Angela Kasnerová. Její otec, farář Horst Kasner, [který v roce 1954 s celou rodinou přesídlil do sovětské okupační zóny], patřil k okruhu teologů, s jejichž pomocí chtělo vedení NDR, kontrolované Sověty, prosadit svou církevně politickou koncepci. A tak založili teologové, kteří v socialismu viděli pravou alternativu k západnímu kapitalismu, v roce 1958 v Praze Křesťanskou mírovou konferenci (KMK).

Kasner se přidal nejen ke KMK, ale i k tzv. Pracovní skupině z Weißensee (Weißenseer Arbeitskreis), jehož vůdce, Hanfried Müller, člen KMK, měl ty nejlepší kontakty s politbyrem SED.

Sedm vět o svobodě církve

Když Východoněmecká konference evangelické církve v NDR v roce 1961 na vrcholu studené války v souladu s německou evangelickou církví EKD prohlásila, že křesťané se nesmí podřídit absolutním nárokům žádné ideologie, zformulovala Pracovní skupina z Weißensee zcela protichůdné stanovisko. Jejích „Sedm vět o svobodě církve k službám“ povýšilo spolupráci s „antifašistickou státní mocí“ na křesťanskou povinnost. „Sedm vět“ lze považovat za ideologické jádro modelu „církve v socializmu“. V těch letech stál otec Angely Merkelové velice jasně na straně státu řízeného SED.

Od roku 1970 se Kasner oficiálnímu kurzu vedení NDR stále více vzdaloval. Přesto ale Merkelová vyrůstala v domě, v němž se politika mísila s bohoslovím a rovněž byla spjata se snahou o socialistický ideál.

V rámci svého ročníku patřila Angela Merkelová k vybraným deseti procentům studentů, kteří směli navštěvovat tzv. rozšířenou střední školu, tedy východoněmeckou obdobu gymnázia. Na rozdíl od mnoha jiných farářských dětí se neodvrátila od masových organizací NDR, nýbrž se přidala k pionýrům. Později se na své škole stala zástupkyní tajemníka Svobodné německé mládeže známé pod zkratkou FDJ (Freie Deutsche Jugend). Maturitu jí přitom zachránila jen její a otcův blízký vztah k systému. Po maturitě studovala Angela Kasnerová fyziku na Univerzitě Karla Marxe v Lipsku. Kdo se dokázal dostat až sem, měl přírodovědeckou kariéru jistou. Především pokud se zde člověk, stejně jako Angela Kasnerová, zapojil do vedení FDJ. Právě na lipské univerzitě se Merkelová poprvé dostala do kontaktu s reformními komunistickými kruhy.

V roce 1981 povýšila na tajemnici pro agitaci a propagandu v [Centrálním institutu fyzikální chemie Akademie věd v Berlíně], který s více než 600 zaměstnanci nebyl zrovna malým institutem. Merkelová ale stále popírá, že by zastávala pozici tajemnice pro agitaci a propagandu. Již v roce 2005 se v souboru rozhovorů „Mein Weg“ (Má cesta) vyjádřila následovně: „Agitace a propaganda? Nevybavuji si, že bych jakkoli agitovala. Byla jsem zmocněnkyně pro kulturu.“

Na podzim roku 1989 [pak otec Merkelové zorganizoval] setkání fyziků NDR k tématu „Co je člověk?“. Angelin otec by vlastně měl radost, kdyby se přidala k SPD. Ale jeho kdysi silný vliv na nejstarší dceru se přes léta vytratil. Rozhodla se pro nově založenou politickou stranu Demokratischer Aufbruch (DA).

Předurčená pro vyšší posty

Ale ač o tom všechny až dosud přesvědčovala, nepřidala se Merkelová k tomuto uskupení až v prosinci, kdy strana přijala do svého programu požadavek na sjednocení Německa. Mnohé tedy ukazuje na to, že se Angela Merkelová původně přece jen zasazovala o demokratický socialismus v samostatné NDR a neprosazovala odjakživa sjednocení. Nakonec se ale Merkelová jako členka předsednictva přidala k volebnímu uskupení Allianz für Deutschland, které v březnu 1990 za podpory Helmuta Kohla vyhrálo volby do lidové sněmovny NDR.

Prvním mužem NDR nyní byl Lothar de Maizière. Syn bývalého Kasnerova spolubojovníka Clemense de Maizièra jmenoval Angelu Merkelovou druhou mluvčí vlády. Za své výkony si zde brzy vysloužila veřejné uznání. Deník „Neues Deutschland“ o ní napsal, že se jí „díky inteligenci a spolehlivosti podařilo získat pověst, která ji předurčovala pro vyšší posty“. Měl pravdu. Poté, co se strana Demokratischer Aufbruch sloučila s CDU, de Maizière a jeho státní tajemník Günther Krause upozornili na Merkelovou Helmuta Kohla, kterého farářova dcera ihned zaujala.

Celkově nová kniha přináší nové, poučné a zpřesňující náhledy na biografii Angely Merkelové v NDR – i když nejde o žádná průlomová odhalení, kvůli kterým by bylo nutné radikálně přehodnotit roli Merkelové v NDR.

Čtenář spíš při pohledu na Merkelové „první život“ může rozpoznat známé rysy vypočítavé a dirigující pragmatičky. Zdá se, že už v dobách NDR Merkelová bez jakýchkoliv utopických záchvěvů a zcela v zájmu vlastního prospěchu pracovala – pokud nebylo zbytí – se strukturami, které byly k dispozici. A když už byly tyto struktury zastaralé, přizpůsobila se se stejnou precizností novým strukturám Spolkové republiky.