Bez moci se neobejdeme, proto je potřeba ji vymezit. Hannah Arendtová napsala, že moc nepotřebuje odůvodnění, protože je „vlastní každému politickému společenství“. To, co potřebuje, je legitimita. Veřejný výkon politické moci podléhající pravidlům umožňuje vymezit hranice této moci a zároveň ji co nejlépe skloubit s legitimitou a individuální svobodou, to znamená s principy a praxí ústavní demokracie. Hannah Arendtová toto napsala v roce 1971 a komentovala tak jev, který americká veřejnost tou dobou díky tisku právě objevovala: systematické zneužívání moci ze strany Bílého domu, který tak kryl roli tajných služeb a ministerstva zahraničí v Indočíně a ve Vietnamu po skončení druhé světové války.

Zneužívání moci je věc skutečně závažná: ničí totiž politické společenství tím, že občany redukuje na poddané. Tím, že je uvádí do situací, kdy o věci nic nevědí, a tudíž ji nemohou kompetentně posuzovat, přenechává těm, kdo vládnou, neuvěřitelnou volnost dělat si, co chtějí. Zneužívání moci podrývá základy důvěry, bez níž ve společnosti založené na právu nemohou existovat politické vztahy. Liberalismus se s tímto problémem vypořádal více méně dobře, protože na jednu stranu přiznává, že moc je nezbytná, a na straně druhé, že její výkon podněcuje u lidí tendenci nikdy se jí nenabažit, a tudíž ji zneužívat. Moc vyživuje vášnivou touhu po moci, která se projevuje fatálním šplháním za monopolem. Moderní ústavy vycházejí všechny ze zásady, že od těch, kdo mají v rukou moc, je třeba očekávat její zneužívání. Proto také institucionalizují veřejnou správu a vsazují politickou moc do přísných a jasných pravidel.

Rozdíl mezi vládou a nadvládou

Tato liberální koncepce dala základ myšlence, že jediná legitimita, kterou může politická moc získat, je legitimita vzešlá z respektování záruk individuálních svobod, a tedy z vymezení a kontroly moci (vymezení trvání moci a její intenzity díky volbám, dohledu nad ústavností a dělbě moci) skrze donucovací opatření, která ten, kdo vládne, nemůže obejít. Překročit meze, které tato svoboda ukládá, znamená postavit se mimo zákon (což Johna Locka vedlo k ospravedlnění neposlušnosti a vzpoury s tím, že národy mají podle něj bohužel spíše tendenci podléhat zneužívání moci, než se mu postavit na odpor). Moc, pokud se stane svévolnou, již není politickou mocí. Stává se absolutní nadvládou, a tedy hrubou sílou, která činí z těch, kdo se jí podvolí, nevolníky. V tom tkví veškerý rozdíl mezi nadvládou a vládou.

Úvahy Hannah Arendtové skvěle pasují na to, co se děje v Itálii. To, že se zde namísto nespravedlivé války jedná o erotické vztahy s nezletilými dívkami a mladými ženami, na svévolnosti nic nemění. Naopak ji to činí ještě odpornější a nedůstojnější. I v případu Itálie použila vláda nástroje v podobě manipulace, maskování a zatajování faktů a zřídila „krizovou buňku“, která má přepsat „pravdu ohledně premiérova telefonického hovoru s policejní prefekturou“ [s požadavkem na propuštění nezletilé prostitutky].

Státníkovy rozmary

K zatajování pravdy se přidalo vykalkulované zpřehazování faktů, které v mnoha aspektech vrhá na Itálii a její mezinárodní vztahy špatné světlo: v telefonickém hovoru uskutečněném za účelem propuštění nezletilé dívky bylo řečeno, že je tato dívka neteří egyptského prezidenta Husního Mubaraka. Italský premiér využil autority, kterou má coby ručitel národního zájmu, k utajení svého nezákonného chování. Je to případ zneužití v každém slova smyslu, urážky země a lživého zpochybnění cizího státu.

V ústavní demokracii získávají šéf státu a ministři (výkonná moc) legitimitu ze zakládajícího paktu, který diktuje pravidla jejich jmenování a doby výkonu funkce. Ale též, je-li nutno, jejich sesazení, aby tak mohli být předvedeni před běžný soud „za delikty spáchané během výkonu funkce“. Tato pravidla a omezení definují politické jednání jakožto jednání veřejné a ustanovují, že toto jednání přísluší politickému společenství, a nikoliv tomu, kdo jedná. Jednající jedinec nemůže ve vztahu k institucím upřednostňovat osobní soudy před modalitami definovanými zákonem. Zneužívání moci blokuje veřejný rozměr moci tím, že z jejího výkonu činí čistě soukromý akt. Právě v tom momentu se z moci stává hrubá síla, svévolná moc v rukou toho, kdo s ní manipuluje jako s nástrojem privilegovanosti. Jakmile státník porušuje normy regulující jeho politické jednání, konfiskuje moc a přizpůsobuje ji svým zájmům.