Taková věc se může stát pouze v Evropě, která vybočila ze směru. Nikoliv z ekonomických důvodů, ale kvůli nezpůsobilé politice. Chci tu mluvit o skandálu německého ústavního soudu, který nyní vládne nad životy všech občanů Unie, na rozdíl od portugalského ústavního soudu, který žádnou váhu nemá. Chci mluvit o guvernérovi německé centrální banky Jensi Weidmannovi, který obvinil Maria Draghiho z překročení pravomocí (když zachraňoval euro pomocí prostředků, které měl k dispozici) a který bez rozpaků vyhlásil válku měně, již nazýváme jednotnou právě proto, že nepatří pouze Berlínu.

Mandát ECB je jasně daný, jakkoliv Jens Weidmann popírá jeho ústavnost: udržování cenové stability (v souladu s článkem 127 Lisabonské smlouvy)), ale při současném dodržování článku 3, který stanovuje trvale udržitelný rozvoj Unie, plnou zaměstnanost, zlepšování kvality životního prostředí, boj proti sociálnímu vyloučení, sociální spravedlnost a ochranu, ekonomickou, sociální a teritoriální soudržnost a solidaritu mezi členskými státy. Jestliže článek 3 na webových stránkách ECB také nefiguruje, z obavy, aby se Berlín neurazil, znamená to, že v současné Unii něco nehraje.

Příští rok v květnu budeme volit nový Evropský parlament. Je to datum zásadního významu, zejména pro Italy. To proto, že Evropa pod taktovkou trojky (EU, ECB, MMF) nikdy neměla na naše životy tak velký vliv. Proto, že se proti její protikrizové kúře bouří lidé po celém kontinentu do té míry, že to otřáslo dokonce i autoritou lékaře, který na zahájení léčby nejvíc spěchá: 22. září se Němci vypraví k urnám, kde možná odmění svým hlasem protievropskou stranu Alternativa pro Německo, která přišla na svět teprve v únoru. Strany budou muset přestat doufat, že Angelu Merkelovou „mohou zlomit“. Konkrétně v Itálii budou muset přestat klamat voliče a občany. Pokud si troufnou, budou si moci poprvé zvolit předsedu Komise. Tak to stojí ve smlouvách.

„Evropu nesmíme nechat ekonomům“

Mluvíme-li o lži, pak proto, že žádná vláda není s to zlomit Berlín doposud hlásanými výlučně ekonomickými argumenty: méně šetření, trochu růstu, nějaké ty úlevy. Německo, pevně přesvědčené o tom, že nás k disciplíně mohou přinutit pouze trhy, se pohne z místa jen tehdy, pokud politika získá vrch nad hospodářskými tezemi, jež se zvrhly v dogma. Jen pokud vlády, politické strany a občané předloží jasné vize toho, jak má vypadat jiná Evropa, a ne tahle současná Evropa s mizivými zdroji, která se navrátila k mocenské rovnováze devatenáctého století.

Unie v současnosti připomíná zkorumpovanou církev, která by potřebovala protestantské schizma: reformu kréda a jeho pojmů. Potřebovala by podrobný plán (tezí Martina Luthera bylo 95). Ekonomické papežství můžeme svrhnout tím, že proti němu postavíme politickou víru. To je jediný způsob, jak prolomit vládnoucí náboženství. Berlín bude mít na výběr mezi Evropou po německém způsobu nebo Německem po evropském způsobu, mezi hegemonií a rovností členských států. Tuto volbu měl před sebou vždycky: „Evropu, jak prohlásil Adenauer v roce 1958, nesmíme nechat ekonomům“.

Germánská ortodoxie není záležitostí dneška. Vznikla po válce a označuje se za „ordoliberalismus“. Podle ní se trhy vždy chovají racionálně a dokážou dokonale vyrovnat výkyvy, bez zásahu státu. Je to ideologie „zametání před vlastními dveřmi“. Každá země si své chyby napravuje sama (německý výraz „Schuld“ znamená „chybu“ nebo také „dluh“). Mezinárodní solidarita a spolupráce přicházejí až poté, jako odměna pro země, které splnily své povinnosti. Stejně jako v Anglii se i zde klamně dovoláváme demokracie: delegováním dílů suverenity vysvlékáme národní parlamenty. Proto se také německý ústavní soud vyjadřuje k sebemenší evropské iniciativě.

Nedotknutelné a zavržené demokracie

Klam je v tom, že si demokracie na evropské lodi nejsou rovny. Jsou tu demokracie nedotknutelné a demokracie zavržené. Portugalský ústavní soud označil 5. dubna čtyři úsporná opatření navržená trojkou (škrty ve veřejných výdajích a důchodech) za protiústavní, protože odporovala principu rovnosti. Evropská komise v komuniké ze 7. dubna naprosto ignoruje verdikt soudu, „vyjadřuje potěšení“ nad tím, že Lisabon pokračuje v dohodnuté terapii, a odmítá jakoukoliv renegociaci. „Je zásadní, aby klíčové politické instituce v Portugalsku zůstaly jednotné a podpořily“ současné oživení. Rozdíl v zacházení s německými a portugalskými ústavními soudci je tak nespravedlivý, že evropský ideál u občanů Unie zatěžko přežije.

Podle některých názorů Evropa může přežít, pokud bude německá hegemonie ohleduplnější, aniž přitom přestane být hegemonií. K tomu důrazně vyzval loni v září George Soros v New York Review of Books a svůj názor podepřel silnými argumenty. Žádá to i polská vláda. V Německu vyzývají k ohleduplnosti ti, kdo se obávají nikoliv hegemonie, ale neokázalého, introvertního sebezbožňování.

Jestliže Německo chtělo nadnárodní Evropu do té míry, že figurovala i v ústavě, pak proto, že stoupenci ordoliberalismu (v centrální bance, ve školách) byli mnohokrát zatlačeni do pozadí. Adenauer vnutil EHS a francouzsko-německý pakt ministru hospodářství Ludwigu Erhardovi, který dělal, co mohl, aby je pohřbil, přičemž EHS obvinil z protekcionistické „endogamie“ a „ekonomické nesmyslnosti“. Spolu s Londýnem se pokusil poslat ke dnu Římské smlouvy, protože dával mnohem větší přednost volnému obchodu. Adenauer ani první předseda Komise Walter Hallstein ho neposlouchali, a díky nim tak zvítězila politická racionalita. Stejný scénář se opakuje s eurem. I tady dával Helmut Kohl spolu s Paříží přednost politice a nevšímal si ekonomů hlavních ekonomických proudů a centrální banky.

Ordoliberalismus se politizuje

Evropa dnes stojí na stejné křižovatce, ale s chameleonskými politikami, kterým chybí rozhodnost. Krize zbavila Němce iluzí. Ordoliberalismus se politizuje a vyrovnává své staré účty. Nezbývá tedy jiné řešení než schizma: výstavba jiné Evropy, která by vycházela spíše z lidu než z vlád. Projekt už existuje, z pera ekonoma Alfonsa Iozza. Podle zastánců federalismu by mohl mít podobu „evropské občanské iniciativy“ (článek 11 Lisabonské smlouvy), kterou lze předložit Komisi. Cílem je poskytnout Unii dostatečné zdroje k tomu, aby oživila růst namísto členských států, které jsou nuceny šetřit. Tento růst by byl nejen levnější, protože by byl budován společnými silami, ale byl by i sociálně spravedlivější a zelenější, protože by ho sytila daň z finančních transakcí, uhlíková daň a evropská DPH. První dvě daně by vynesly 80 až 90 miliard eur: unijní rozpočet by respektoval tehdy dohodnutý strop 1,27 procenta [HDP]. Kdyby se zmobilizovala i Evropská investiční banka a evropské dluhopisy, získáme v budoucnu 300 až 500 miliard eur a 20 milionů nových pracovních míst (výzkum, energetika).

K tomu je ale zapotřebí, aby se politika vrátila do popředí zájmu a znovu se stala, jak doporučuje ekonom Jean-Paul Fitoussi, nikoliv souborem automatických pravidel, ale volbou. Je třeba navázat na Lutherův odkaz, který po sepsání svých 95 tezí údajně prohlásil: „Zde stojím a nemohu jinak. Bůh mi pomáhej. Amen“.