Hlas jednoho z komunistických poslanců znovu vyvolal ve Francii debatu o burce (dlouhém oblečení, které zcela zahaluje tělo a tvář některých muslimek). 17. června předložil André Gerin návrh na vytvoření „parlamentní vyšetřovací komise sledující nošení burky a niqábu [u kterého jsou odkryty oči] na území státu“. O několik dní později prohlásil francouzský prezident na kongresu ve Versailles, že „burka není na území francouzské republiky vítána“.

Co by se stalo, kdyby anglická královna řekla před Sněmovnou lordů a Dolní sněmovnou: „Má vláda si přeje zákaz nošení burky“, ptá se Cassandra Jardinová v deníku Daily Telegraph. „Ve společnosti, která toleruje symboly náboženské příslušnosti, je to málo pravděpodobné, i když někteří příslušníci muslimské komunity by této myšlence byli nakloněni. Dr Taj Hargey z oxfordského Centra muslimského vzdělávání iniciativu francouzského prezidenta vítá: ‚Věřit tomu, že si muslimská žena musí zahalovat tvář, je ‚dogmatickým vymýváním mozku‘“. Jiní muslimové jsou naopak šokováni a kladou si otázku, zda Nicolas Sarkozy vůbec někdy s nějakým muslimem mluvil. Zajímá je také, proč Sarkozy tolik útočí na burku, kterou přitom nosí jen necelých 5 % muslimek. Ahmed Versi z Muslim News poznamenává, že jakmile si začal labouristický ministr Jack Straw stěžovat na ženy, kterým nevidíme do tváře‘, „začalo závoj na protest proti němu nosit ještě více žen“.

Ve Francii se začíná objevovat shodný názor na to, že by tento fenomén, který uvádí do nebezpečí francouzskou sociální a kulturní rovnováhu, měl být považován za skutečnou realitu, ovšem někteří pochybují o užitečnosti zákonodárného nařízení. „Bude zákonodárce schopen zjistit, kdo nosí burku z donucení, a kdo dobrovolně?,“ ptá se v deníku Le Monde Hassan Safoui z Výboru 15. března, (asociace, která od zavedení březnového zákona z roku 2004, zakazujícího nošení ostentativních náboženských symbolů ve školách, pomáhá mladým zahaleným dívkám). Za účelem identifikace osob mohou některá zařízení, jako například radnice, nádraží nebo banky, odmítnout nošení niqabu nebo burky. Jak ale zákonem ošetřit odívání dospělých osob ve veřejných prostranstvích, aniž by přitom postihoval především muslimy?

Vstup poslankyně Mahimur Özdemirové, nosící islámský závoj, do bruselského Parlamentu a návrh ministra spravedlnosti povolit těmto státním úřednicím, aby se zahalovaly, vyvolaly v Belgii novou polemiku o náboženských symbolech a neutralitě státu. Šéfredaktor deníku La libre Belgique Michel Konen naznačuje paralelu s Tureckem. V roce 1999 byla turecká poslankyně zbavena mandátu, protože přišla do Parlamentu zahalená. „Má být Brusel v roce 2009 méně přísný než Turecko vůči poslancům či poslankyním, kteří chtějí v Parlamentu viditelně nosit náboženské symboly související s jejich náboženským přesvědčením?“ ptá se Konen.

Po dvě století od sebe západní státy právem oddělují moc duchovní a moc světskou. A zároveň zaručují svobodu slova. A protože se jedná o silné demokratické hodnoty, není třeba mít strach, že v parlamentních prostorách, kde se názory, včetně náboženských a sekulárních, mohou a musí vyjadřovat svobodně, dá některá poslankyně otevřeně najevo svou příslušnost.“

Ve Vlámsku se diskuze rozhořela v momentě, kdy jedno antverpské gymnázium zakázalo od nového školního roku nosit do školy závoj či jakýkoliv jiný ostentativní náboženský symbol. „Problém je v tom, že zrušení jedné svobody implikuje zánik jiné: pokud přijdeme o právo nosit závoj, ztratíme tím i právo ho nenosit, protože se toto právo mění v povinnost a naopak,píše Rik Torfs, profesor náboženského práva na univerzitě v Louvain, v deníku De Standaard.

Spolková poslankyně za zelené Mayrem Almaciová se domnívá, že tlak vyvíjený na mladé muslimky se se zákazem nezmění: „Bude se týkat něčeho jiného: délky jejich sukní, jejich účesu, nalíčení…[…] Namísto obviňování ‚obětí‘ by bylo rozumnější, aby se školy, komunity a společnost zaměřily na chování chlapců.