Nejprve pár slov k tomu podivnému nátvu „trojka“, kterým se označuje trio tvořené Mezinárodním měnovým fondem (MMF), Evropskou centrální bankou (ECB) a Evropskou komisí (EK). Výraz pronikl do ostatních jazyků z ruštiny a podle francouzského euroskeptického historika Emmanuela Todda už samo o sobě vypovídá o nevalném stavu Evropy.

„Trojka“, vytvořená začátkem roku 2010 s cílem zorganizovat záchranný plán pro Řecko, si ani po překonání nesnadných začátků stále nerozumí. Situace se přitom nelepší a napětí naopak narůstá. Stejně jako kritika ze strany evropských i rozvíjejících se států, občanů i vládních představitelů.

MMF dochází trpělivost

Ve čtvrtek 16. května se v rámci jednoho evropského fóra v Berlíně německý ministr financí Wolfgang Schäuble – který má blízko k ředitelce MMF Christine Lagardeové – pustil do silné kritiky práce Komise. Příčinou těžkopádného rozhodování a překážek v řeckém případě byla podle něj roztříštěnost odpovědnosti v Bruselu.

Dost možná, že je to pro politika způsob, jak čelit nárůstu protiněmeckého sentimentu a také ukázat na viníka neúspěchu tříletého zachraňování, po němž Atény vykrvácely a stále vězí po uši v dluzích.

Ať už tím bylo myšleno cokoli, Schäubleho poznámka odráží narůstající podrážděnost MMF vůči Bruselu. „MMF toho má tak trochu dost, vidí to tak, že s Evropou je to vždy too little, too late – moc málo, moc pozdě,“ těmito slovy shrnul situaci jeden zdroj blízký diskuzím při březnovém vyjednávání o záchraně Kypru.

Rozdílný přístup k práci

Ve skutečnosti je to tak, že washingtonská organizace, která je zvyklá přicházet na pomoc krachujícím státům, a Komise, která musí spojovat hospodářské i politické zájmy, nepoužívají stejné metody.

„Evropské mechanismy jsou velice těžkopádné: je zapotřebí většiny, zapojení národních parlamentů, tedy celé složité politické hry, která Komisi zpomaluje a komplikuje spolupráci s MMF,“ vysvětluje André Sapir, ekonom evropského think tanku Bruegel a spoluautor květnové zprávy o aktivitách trojky.

Sapir nicméně upozorňuje, že v terénu dokážou technické týmy zmíněné překážky odstranit a harmonicky spolupracovat. Na politické úrovni je spolupráce o něco napjatější.

V Bruselu si nikdo otevřeně kritizovat MMF nedovolí. Jeho účast se považuje za záruku důvěryhodnosti. Zapojení Fondu, které si vyžádalo Německo s podporou ECB, uklidňuje trhy. Ovšem pod příslibem anonymity se jazyky rozvazují. Při přípravě záchranných plánů pro Irsko, Portugalsko, Španělsko a Kypr „se MMF začal chovat stále dogmatičtěji“, stěžuje si nejmenovaný bruselský zdroj.

Záchrana Kypru, v jehož případě dala washingtonská organizace na stůl „jen“ 1 miliardu eur z celkových 10 miliard, přičemž chce rozhodovat o všem, mnohé notně iritovala. „MMF se chopil disproporčního podílu moci,“ upozorňuje další zdroj.

Ukřivdění ajatolláhové z MMF

Komise se na Fond někdy dívá jako na idealistického fundamentalistu: je nekompromisní k pokušení přikrašlovat údaje o růstu či deficitu zachraňovaných států, aby šla pilulka snadněji spolknout.

Jestliže se expertům MMF dříve říkalo „kovbojové“, dnes jsou označováni za „ajatolláhy“. Jde o poměrně překvapivý přívlastek, jelikož organizace se často mnohem více než Brusel stará o to, aby neudržitelné úsporné kúry zachraňované státy nezadusily.

MMF přijímá tuto kritiku špatně, protože se musí navíc vyrovnávat s narůstající nelibostí svých členských států, především z řad rozvíjejících se zemí. Ty totiž nechápou, že když v minulosti Fond řešil bez nějakých zvláštních skrupulí případy zemí Latinské Ameriky, Afriky a Asie, dnes věnuje tolik času a peněz státům eurozóny.

„Tyto státy to považují za stejně skandální jako představu, že by Spojené státy od MMF požadovaly pomoc se záchranou Kalifornie,“ upozorňuje Simon Tilford z londýnského think tanku Center for European Reform (CER).

ECB obviněna ze střetu zájmu

Výhrady se objevují i k zapojení ECB do tohoto seskupení. Především zevnitř. Podle nejortodoxnějších hlasů by se měnový orgán neměl plést do politického handlování, jinak mu hrozí ztráta nezávislosti.

Centrální banka přitom má hrát v rámci trojky výhradně roli „technické rady“. „Tato hranice ovšem není jasně vymezená, což posiluje obvinění ze střetu zájmů,“ upozorňuje Sapir. V případě Irska místní veřejné mínění vytýkalo ECB netransparentní jednání, kterým banka údajně sledovala své vlastní zájmy.

Napětí vykrystalizovalo už na samém počátku při řešení řecké krize. A právě z Atén by mohly vzejít další vzájemné spory. MMF v přesvědčení, že země ze svých problémů nevybředne bez další pomoci, volá po tom, aby její veřejní věřitelé – státy eurozóny – souhlasili s odepsáním části dluhu. K této možnosti se členské státy moc nemají. Alespoň ne prozatím.

Tato situace jen přiživuje image měnové unie nepřipravené na řešení problémů svých vlastních členských států. „Je to smutné. Jen to nahrává euroskepticismu,“ uzavírá Simon Tilford.