Stoupenci a kritici evropského politického uspořádání a nadnárodních rozhodovacích procesů shodně diagnostikují demokratický deficit. Zastánci systému vidí jeho příčinu především v absenci evropského povědomí a evropského veřejného mínění. Kritici zase zdůrazňují, že takové povědomí nelze nastolit vzhledem ke kulturním, politickým a – v aktuálním kontextu – hospodářským specifikům každé země.

Věc je tedy jasná: evropská politika trpí demokratickým deficitem. Otázkou je, co to vlastně znamená. Evropský parlament je volen demokraticky, členy Evropské komise jmenují demokraticky volené vlády a schvaluje Evropský parlament. A Soudní dvůr EU dbá na dodržování práva v této oblasti.

Demokratický deficit v Evropě existuje. Spočívá v absenci opozice, tj. v politickém uspořádání menšinového mínění.

Mandáty schvaluje volební většina na základě více méně přímého hlasování – to je základní princip demokracie. Mandáty jsou ale demokratické pouze tehdy, jsou-li na dobu určitou. Proto není v demokracii určujícím aktem hlasování, ale explicitní odvolání z funkce na základě hlasování. K tomu, aby ho bylo možné uplatnit na všechny, je zapotřebí, aby v politickém systému figurovala opozice, kterou je případně možné zvolit. Opozice musí mít nutné zdroje a kompetence, náležitý program, tým a cílovou skupinu voličů. Je to právě opozice, která umožňuje zbavit čelní představitele a vlády jejich funkce. Je to podmínka sine qua non demokratické politiky.

Opětovná nacionalizace

Nyní můžeme přesněji definovat demokratický deficit Evropy. Samozřejmě je možné změnit v evropských volbách většinu, což se projeví na konkrétních politických rozhodnutích. To se ale nerovná explicitnímu odvolání z funkce, které představuje zlom a díky němuž je politická komunikace pro veřejné mínění snáze postřehnutelná.

Neprůhlednost Evropy není plodem nezřetelných struktur nebo nadměrné byrokracie. Národní politické aparáty nejsou o nic méně komplikované. Evropa se zdá tak složitá jedině proto, že evropskému politickému procesu nelze porozumět na základě hry mezi vládou a opozicí.

Problémem evropské politiky je, že je posuzována z čistě faktického hlediska. Její výsledky nás zajímají daleko víc než výsledky politik, které musí obhájit svá řešení před veřejným míněním a brát v potaz, respektive předvídat možnost odvolání.

Důsledkem chybějící opozice v Evropě je opětovná nacionalizace politické komunikace v době evropské krize. V systému neexistuje žádná opoziční politika ani možnost odvolání z funkce na základě hlasování. V rámci evropské politiky a jejích institucí neexistuje žádné alternativní řešení, alespoň ne takové, které by bylo pro veřejné mínění čitelné. Jediná viditelná opozice má podobu antievropských postojů, které zamořují evropskou politiku výzvami k návratu do vlastní komunity a opětovné nacionalizaci.

Kritika je potřeba

Předkládaná řešení tak mají podobu alternativy mezi národními modely, a nikoliv mezi politickými názory. To, že si nedávno založená německá antievropská strana dala název Alternativa pro Německo, patří k logice věci.

Na národní úrovni bude mít takové uskupení za následek omezení manévrovacího prostoru. Na evropské úrovni žádnou skutečnou opozici nepředstavuje. Alternativa pro Německo poškozuje evropskou demokracii, to je vše. Je to opozice, která nikdy nebude schopna ani žádostiva vlády. Evropa víc než kdy dříve potřebuje kritiku, ale kritiku, respektive opozici politickou, na evropské úrovni.

Evropské propagační kampaně by neměly tolik sázet na programová prohlášení a výzvy k solidaritě, které lze snadno získat. Takové kampaně mají dopad pouze tehdy, je-li možné evropskou vládu odvolat na základě hlasování – jen pokud existuje oficiální opozice Evropské komise [podle modelu oficiální opozice Jejího Veličenstva ve Velké Británii], která disponuje údernou mediální silou. Taková opozice by vedla v podstatě přirozeně ke vzniku nadnárodního evropského veřejného mínění.

Evropa by si měla paradoxně vzít z geneze národů mnohá ponaučení. Evropské národy dosáhly politické jednoty až v den, kdy byly schopny integrovat vnitřní formy opozice, a zajistit jim tak životaschopnost. Evropa by možná měla mít společnou ústavu – abychom se mohli postavit do opozice vůči Evropě, proti Evropě a pro Evropu. Veřejnost musí dostat možnost odvolat evropskou „vládu“ bez nutnosti odvolávat evropskou správu.