Velká deprese

Evropští lídři jsou dobří v předkládání nových zákonů, ale už několik let se jim nedaří vyřešit hospodářskou krizi. Nedávno zveřejněné údaje Eurostatu o hospodářském růstu znějí jako rozsudek smrti. Evropo, ženeš se do propasti a už dlouho ti nefungují brzdy. V prvních třech měsících roku 2013 se ekonomika eurozóny meziročně propadla o 1 procento a hospodářství sedmadvacítky o 0,7 procenta. V červených číslech jsou prakticky všichni. Řecko je v minus 5,3 procenta, Kypr 4,1 procenta, Portugalsko 3,9 procenta, Itálie 2,3 procenta, Španělsko 2 procenta. I Finsko a Nizozemí vykázaly negativní růst, zatímco Rakousko stagnuje. Francie je v současnosti oficiálně v recesi. Německý růst byl pozitivní, ale pouze v některých čtvrtletích. Jedna velká mizérie.

Zatímco Evropa zatíná zuby a pláče, ostatní rozbouřené vody opouštějí. Kupříkladu USA, které mnozí evropští politici v minulosti očerňovali, protože právě tam celosvětová krize v důsledku chamtivosti a nezodpovědnosti amerických bank začala. A dnes, zatímco se ekonomika EU propadá, ekonomika USA roste. Takový nevděk.

V prvním čtvrtletí roku 2013 vzrostla ekonomika USA o 2,5 procenta, nezaměstnanost byla nejnižší za poslední čtyři roky a burza vzkvétala. Evropská unie vždy na USA pohlížela svrchu jako na zemi predátorského kapitalismu a sociální nespravedlnosti. Evropa oproti tomu vždy měla své „sociální tržní hospodářství“, které chrání pracující a poskytuje jim všemožná práva.

Austerus vs. Sparkurs

Posledních pár let to byli Evropané, kdo říkal Američanům, jak oživit ekonomiku. Nyní se role obrátily. V nedávném rozhovoru pro španělský hospodářský týdeník „El Economista“ prohlásil jeden vysoce postavený úředník ministerstva financí, že EU by měla následovat příkladu USA a namísto tvrdošíjného lpění na dogmatu úsporných opatření a snižování rozpočtového deficitu oživit trh. Je zajímavé, že řada evropských politiků říká to samé, ale nikdo zjevně není připraven bouchnout rukou do stolu a postavit se Berlínu. Podle něj se „požadované oživení“ rovná vyšší inflaci (tabu od dob hyperinflace za Výmarské republiky) a transferům od německých daňových poplatníků finančně vyčerpaným rozpočtům zemí, jako je Řecko nebo Španělsko.

Od jižních států se tudíž očekává, že si utáhnou opasky a budou zticha. Propast mezi Německem a zadluženými jižními členskými státy EU je zřejmý už v samotné jazykové rovině. V Irsku nazývají úsporná opatření „austerity“, ve Španělsku „austeridad“, v Itálii „austerità“, ve Francii „austerité“ - výrazy odvozenými z latinského slova „austerus“, které znamená „přísný, tvrdý, odříkavý“. Tedy slova s jasně negativní konotaci. V Německu oproti tomu používají výraz „sparkus“, jinými slovy „úsporná opatření“. Což je na první pohled něco opodstatněného, rozumného a prospěšného. Když v Německu hospodaříte se svými prostředky šetrně, zasloužíte si maximální možnou úctu.

„Politika Berlína není motivována výhradně pragmatismem, ale také základními hodnotami,“ vysvětlil v jednom rozhovoru renomovaný německý ekonom Ulrich Beck. „Námitky proti nadměrně utrácejícím zemím jsou otázkou morálky. Ze sociologického hlediska má takový postoj kořeny v protestantské etice. Současně je to však záležitost ekonomického racionalismu. Německá vláda přijala roli učitele, který káže jižním státům, jak mají reformovat svoje hospodářství.“

Dopisy Angele

Jenomže zmíněný učitel není příliš v oblibě. Je neoblíbený do té míry, že v posledním ročníku Eurovize utrpělo Německo potupnou porážku. Natalie Horlerová se se svou písní „Glorious“ umístila až na 21. místě z celkových 26. Komentátoři německé televizní stanice ZDF měli jasno: „Nikdo v Evropě už nás nemá rád.“ A nejspíš nebyli daleko od pravdy.

Vyobrazení Angely Merkelové v uniformě SS se stalo stálicí titulních stran řeckého bulvárního tisku. Ale zrodil se i nový trend - politici z jistých zemí začali psát kancléřce Merkelové dopisy, v nichž ji prosí, aby je přestala podrobovat tolika testům a zkouškám. Žadoní o pochopení a shovívavost. Současně však naznačují, že to, co dělá, dělá proto, aby zvýšila svoje šance v zářijových volbách do Spolkového sněmu.

Angela Merkelová není ochotná zmírnit politiku úsporných opatření, protože by mohla ztratit podporu německých voličů. Poslanec za portugalskou Sociálně demokratickou stranu Duarte Marques v dopise německé kancléřce píše: „Německo odmítá uznat skutečné důsledky politiky úsporných opatření. To je projev oportunismu, s nímž jsme se dodnes u německých elit setkávali jen zřídka. A je to nehodné země, která kdysi, za vlády Helmuta Kohla, měla odvahu vzít na svá bedra odpovědnost za celou Evropu, někdy i navzdory vlastnímu veřejnému mínění. Helmut Kohl patřil ke generaci státníků, které byste dnes v Evropě pohledali.“

Za prací do Ria

„No jo,“ říká si nejspíš Angela Merkelová, „nejenže jsem zlá, ale navíc jsem horší než Helmut Kohl. Skvělé.“ Takové dopisy Berlín nanejvýš popuzují a mohou vést k tomu, že ve svém postoji ještě přitvrdí. Představa Německa „nesoucího na bedrech odpovědnost za celou Evropu“ je v Berlíně trvale chápána jako: „Německo by nám mělo dát víc peněz.“

Ale nedá. Ani Portugalsku, ani Řecku, ani nikomu jinému. Jenže ani Angelou Merkelovou tolik velebený „sparkus“ nepřináší kýžené výsledky. Jedny portugalské noviny nedávno zveřejnily srovnání ekonomických ukazatelů z doby před dvěma lety, kdy se Portugalsko nacházelo v láskyplném objetí trojky a bylo nuceno zavádět úsporná opatření, s těmi dnešními. Nezaměstnanost stoupla z 12,9 na 18, 2 procenta, rozpočtový deficit se zvýšil ze 4,4 na 5,5 procenta HDP a veřejný dluh vzrostl ze 106 na 123 procent HDP. To lze jen stěží nazvat zlepšením. Není divu, že Portugalsko opustilo od roku 2011 odhadem na 240 tisíc lidí, tedy 2,5 procenta jeho obyvatel. Veřejnoprávní televize RTP nedávno odvysílala dokument o portugalských přistěhovalcích ve Velké Británii. Architekt, zubař, dva zdravotníci a dvě zdravotní sestry, všichni šťastní, že se jim podařilo vybřednout ze složité situace. Jedna z mladých žen je představou práce v nemocnici v Northamptonu, vzdáleném 100 kilometrů severně od Londýna, natolik nadšená, že před kamerou doslova skáče radostí. Nikdo z nich o návratu domů neuvažuje. Někdo si řekne: „Někdy snad.“ Sociolog, jenž ve filmu vystupuje, mluví o depresi mezi mladými lidmi a vzrůstající vystěhovalecké vlně nejen do Velké Británie, ale také do někdejších portugalských kolonií, Brazílie a Angoly. Nabízí se představa plakátu s reklamou na eurozónu: „Najdeme vám práci. V Riu de Janeiru.“
Chytlavé, že ano?