Turecko: Erdoğanova věž z kosti slonové

Policie rozhání v Ankaře demonstranty. 1. červen 2013.
Policie rozhání v Ankaře demonstranty. 1. červen 2013.
3 červen 2013 – Radikal (Istanbul)

Proč se změnily demonstrace proti projektu městské výstavby v Istanbulu v protest proti premiérovi? Protože ten ve své izolaci odmítá jakoukoliv kritiku a před jinými názory pouze utíká, píše turecký komentátor.

Když člověk naslouchá premiérovým prohlášením po vypuknutí událostí na náměstí Taksim, ihned pochopí, kde má naše země problémy s demokracií. Recep Tayyip Erdogan kritizuje naprosto všechny: opozici, protestující a dokonce i policii, která ve své vášni pro slzný plyn tentokrát zašla příliš daleko. Jakoby omylem zapomněl na kritiku sebe sama, stejně jako své vlády. A ušetřil i istanbulského starostu.

Odpovědnost za události posledních dní tak padá pouze na níže postavené členy policejního sboru. Kdyby ale šlo pouze o zneužití policejní síly v demokratickém zřízení, vláda by se musela zodpovídat. Obzvlášť v Turecku, kde žádný zákon přesně nestanoví, za jakých podmínek smí být slzný plyn použit. Vláda, která policii tuto zbraň dala do rukou, se ani nepokusila podobné pravidlo stanovit.

Krize, která začala v parku Gezi, už nicméně problém policejního zásahu zdaleka přesáhla. Po mobilizaci proti právně spornému stínání stromů [Radikal přinesl informace o existenci oficiální odborné zprávy, která projekt přeměny parku Gezi kritizuje], jsme dnes svědky zrodu hnutí občanské neposlušnosti. A spolu s ním také státního terorismu, který lidem odnímá právo sdružovat se a protestovat.

Snaha o potlačení veškeré kritiky

Erdogan, který se uzavřel do věže ze slonové kosti, kam nedolehne žádná kritika, odmítá vzít v potaz, že projekty, které odsouhlasil a které sám považuje za společensky přínosné, ve skutečnosti narážejí na opodstatněné námitky ze strany celé řady sociálních skupin. Nechce slyšet ani to, že společnost dnes již nesouhlasí s tím, aby všechny rozhodovací mechanismy podléhaly v podstatě jedinému člověku.

Odmítá vidět, že neustálé omezování médií, zbavování se kritických komentátorů, výběr jména pro třetí most přes Bospor, které hluboce šokovalo alevitskou menšinu [most Yavuz Sultan Selim se jmenuje podle otomanského sultána Semia I., který vládl v letech 1470 až 1520 a proslavil se bojem proti šíitskému islámu, ke kterému heterodoxní anatolští šíité, tzv. alevité, patří], striktní omezení spotřeby alkoholu pod záminkou ochrany veřejného zdraví, stejně jako násilná reakce na demonstrace v parku Gezi vytvořily dojem, že všechna politická rozhodnutí jsou prosazována silou a v Turecku dnes vládne tyranie.

Premiér by chtěl, aby se absence veškeré kritiky, která je pro atmosféru v jeho vlastní straně typická, rozšířila na celou společnost. Nechce naslouchat ani námitkám konzervativních, praktikujících a liberálních muslimů, kteří ho přitom dlouhou dobu podporovali. Odmítá vidět hlubokou nespokojenost ve velmi rozdílných částech společnosti, kterou vyvolala sílící moc jeho autoritářského režimu, ačkoliv byl schopen vytvořit jediný skutečně demokratický režim v muslimském světě, což zbudilo na mezinárodní scéně velký zájem.

Nebezpečná hra

Erdogan nepochopil, že starat se o menšinu, ačkoliv se člověk těší podpoře většiny, neznamená nedostatek síly, ale naopak důkaz cnosti, a že schopnost projevit v případě nutnosti trochu pružnosti není znakem slabosti, ale naopak velké politické inteligence.

Namísto, aby šel do sebe, však přilívá olej do ohně, a zdá se, že doufá, že protestní hnutí upadne do rukou radikálních organizací a bude je tak snáze schopen zdiskreditovat. Premiérovo prohlášení, že hodlá zničit kulturní centrum Atatürk [AKM, kongresové centrum, koncertní síň a operní sál, které stojí na náměstí Taksim] a postavit na jeho místě mešitu, kterým se pokusil získat na svou stranu praktikující muslimy, ukazuje, že sází na společenskou polarizaci. Vrhá se tak do velmi nebezpečné hry.

Překlad: Kristina Valendinová a Lenka Grafnetterová

Factual or translation error? Tell us.