Vyberte si jazyk
Během let 2005 až 2008 Javier Solana cestoval často s řadou ministrů zahraničí Francie, Velké Británie a Německa do Teheránu, aby tam hájil zájmy EU a také Spojených států. Zkoušeli v té době přesvědčit Alího Laridžáního, který byl v té době hlavním vyjednavačem jaderného programu, o nutnosti dosažení jasných dohod ohledně íránské aspirace na získání jaderné zbraně. Solana musel dosáhnout toho, aby Spojené státy a Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA) s Íránem nepřerušila vztahy. Evropa evidentně tuto bitvu nevyhrála. Ale zpoždění Íránce donutilo projekt změnit. Byla to přehlídka diplomatického umění.
Francouzští, britští a němečtí představitelé dnes podvody během íránských voleb z 12. června zřetelně odsoudili. Washington takové přímé odsouzení učinit nechce. Obama zřejmě dobře ví proč, ale i tak by za takový distancovaný přístup měl zaplatit. Ahmadínežád zaručuje, že v Íránu bude svým způsobem rovnováha. Sám prohlašuje, že se musí podřídit kontrole Rady expertů, Rady dohlížitelů, Rady pro určování zájmů režimu a respektovat rozhodnutí nejvyššího vůdce v záležitostech obrany. Ale výrazy, které prezident používá, když mluví o holocaustu, jsou hodné maximálně učitele z místního předměstí.
Včera bylo v Íránu 18 mrtvých. Mezitím se 18. června sešla Evropská rada pod českým předsednictvím. Ten samý den navrhl americký ministr financí během svého slyšení v senátu reformu amerického finančního sektoru. Měl by se tak vytvořit výkonný orgán a sedm federálních agentur, které by vykonávaly dohled a předcházely systémovým rizikům. Americká komise pro cenné papíry a burzy (SEC) by regulovala emise derivátů. Veškerý rizikový fond by musel být komisí registrován. Ta pak bude vykonávat dohled spolu s Federálním rezervním systémem (Fed). Washington a Brusel se tak dohodli na doplňkových mechanismech.
Evropská rada se setkala, aby znovu vrátila do hry Lisabonskou smlouvu a dohodla s Irskem protokol, který by smlouvu doplnil o ústupky, které Irové získají, pokud budou v referendu hlasovat pro. To, že bude na pět let jeden předseda Rady a jeden ministr zahraničních věcí pomůže vytáhnout Evropu z jejího úpadku. Dnes je se svými 27 hlasy prakticky nedá vládnout. Před rizikem sebezničení varoval i ve svých 80 letech Giscard. Dokud bude mít Litva stejný hlas jako Německo a Irsko může anulovat hlas Francie, nebude východiska. Dnes se vedle Spojených států derou do světového popředí i obrovské země jako Brazílie, Rusko, Indie a Čína. Jak může baltská země s jedním milionem obyvatel blokovat půlmiliardovou konfederaci? Budoucí smlouva může tyto disproporce odstranit. Rozšíření EU s sebou nesla určitá rizika, to bylo zcela zřejmé. Bez nich by se ale proces nezavršil.
Fyzická vzdálenost mezi Bruselem a Teheránem je více než 4 000 kilometrů. Mentální vzdálenost je však ještě větší. Evropané a Američané zkouší čelit krajní situaci, jejímž původem je celý řetězec podvodů. Snaží se tomu čelit pomocí již existujících mechanismů, které vzešly z vyjednávání. Osvícené debaty s těsnopisem psanými poznámkami jsou dobrou metodou jak překonat rozmíšky mezi státy a zájmovými skupinami. Íránské poselství je však zcela rozdílné. Je to poselství střelby Basídží do demonstrantů. Nejvyšší vůdce se domnívá, že se může spolehnout na deset milionů těchto milicionářů. Ti jsou však posbíráni z ulice a bez disciplíny. Navíc je jich v celé zemi maximálně 500 000.
Írán chce získat vlastní nukleární sílu. A při honbě za tímto cílem ukazují íránské autority metody, které jsou připraveny použít. Rusko, Čína, Pákistán a Írán nepatří do skupiny zemí, které se s despektem nazývají „konvenční demokracie“. Oproti Spojeným státům, Francii, Velké Británii a Indii, které jimi jsou. A to je rozdíl.
Úvaha
Západ sní o íránské revoluci
Názory tisku na to, jak nejlépe reagovat na události v Íránu, se liší. V deníku The Times David Charter dobře poukazuje na kontrast mezi tvrdým evropským postojem a umírněným přístupem Obamovy vlády. „Íránští velvyslanci byli povoláni na kobereček do zahraničních kanceláří v Paříži, Praze, Helsinkách, Haagu a Stockholmu,“ píše. Je to dáno naší nedávnou historií, tvrdí. To, že v paměti zůstala vzpomínka na českou sametovou revoluci, vznik Solidarity v Polsku či oranžovou revoluci na Ukrajině, vysvětluje, proč Evropská unie tak rychle a koordinovaně odsoudila íránský režim.
Lionel Beehner kritizuje v deníku The Guardian „snílky v západním tisku“, kteří předpovídají blízký kolaps íránského režimu. Západ má podle Beehnera „tendenci považovat každou demonstraci v zahraničí za nové dobytí Bastily.“ Režimy se ovšem tak snadno nehroutí. Předpovědi, podle nichž měla padnout barmská junta po demonstraci mnichů v roce 2007, se nevyplnily. Takzvaná oranžová revoluce na Ukrajině byla jen o „výměně křesel“. Západní země by neměly do situace zasahovat. „Jakmile Bílý dům požehná nějaké změně režimu nebo převratu, je to polibek smrti.“
