Summit zemí G20, který se koná 11. a 12. listopadu v Soulu přichází v době, kdy mezinárodní spolupráce zažívá fázi silných turbulencí. Hospodářské zpomalení Spojených států a rozhodnutí o přijetí agresivní měnové politiky vytváří dojem, že Washington se bude snažit náklady na opětovné nastartování globální ekonomiky přesunout na ostatní. Nejvíce na tom znepokojuje rychlé zhoršení hospodářských vztahů mezi Spojenými státy a Evropou. Hned po Soulu se Spojené státy a EU setkají na summitu v Lisabonu, který se podle zdravého rozumu měl konat před a nikoliv po summitu G20. Toto setkání je totiž příliš významné na to, aby představovalo druhou ligu. Zhoršení vztahů mezi Spojenými státy a Evropou je poměrně dramatické vzhledem ke vztahům, které panovaly v prvních dvanácti měsících po pádu Lehmann Brothers. Šlo o jakýsi „zlatý věk“ globálního vládnutí, jehož posílení chápaly jako nutné jak Spojené státy, tak Evropa.

Spolupráce se odrazila v rozvoji světových institucí hospodářského vládnutí tak dobře, že v době summitu G20 v Londýně v dubnu 2009, tedy na vrcholu hospodářské krize, se zdálo, že celý rámec spolupráce včetně dohody o potřebě fiskálních stimulů, našel své pevné diskuzní základny.

Nahodilá spolupráce

Soulad mezi Spojenými státy a Evropou se začal zhoršovat na konci roku 2009 a poté v průběhu roku 2010. Na summitu G20 v Torontu se objevily zásadní neshody: Evropané požadovaly strategii pro ukončení politiky podpory hospodářského oživení, někteří dokonce tvrdili, že další deficity a nový příliv hotovosti by hospodářství destabilizovaly. Naopak Američané se obávali ohrožení růstu Spojených států a žádali posílení stimulačních opatření. V letech 2009-2010 bylo vidět, že velký odraz americké ekonomiky od dna není udržitelný a od té chvíle, co se hospodářská situace Spojených států začala lišit od té evropské, ona „nahodilá spolupráce“ skončila a vrátili jsme se k politickým neshodám posledních deseti let.

Podle opatrnějšího odhadu Spojené státy a Evropa ještě nenastavily svou spolupráci z hlediska nového globálního rámce, který vzešel z krize a který charakterizují tři faktory: odlišná váha transatlantického hospodářství, vztah mezi růstem a fiskálními politikami v dlouhodobém horizontu a konečně potřeba národních a regionálních politik, které budou brát v potaz globální nerovnováhy.

Globální vládnutí z krize vychází transformované G7 byla nahrazena G20 jako místo privilegovaného setkání vlád a centrálních bank. Měnová koordinace se dnes soustředí kolem basilejského Global Economy Meeting (GEM), kde se setkává 34 centrálních bank a nikoliv jen dřívějších 10. Rada pro finanční stabilitu (Financial Stability Board) rozšířila počet svých členských států daleko za rámec G7, a konečně Mezinárodní měnový fond reviduje svůj systém kapitálových kvót, což v této instituci omezí váhu Evropanů.

Vnitřní soudržnost

Zbývá, aby v tomto novém rámci své vztahy nastavily Spojené státy a Evropa. Například dnes je takřka nemožné uvažovat o kurzu eura vůči dolaru aniž by se při tom brala v potaz role čínského renminbi [měna ČLR]. Kdyby se tak stalo, Spojené státy a Evropa by jistě přišly na prospěšnost vzájemné spolupráce.

Spojené státy a Evropa si budou muset nevyhnutelně položit otázku spočívající v tom, „kdo bude udržovat spotřebu.“ Kromě toho se budou muset společně naučit hledět koordinovaným způsobem na nové rostoucí ekonomiky. Avšak koordinace hospodářských politik může fungovat jen pokud se budou respektovat potřeby opětovného nastavení globální rovnováhy. To je však přesně to, co stále nefunguje. Na Lisabonském summitu se Spojené státy a Evropa budou muset shodnout na odmítnutí protekcionismu, zavážou se ke snížení bariér pro výměnu technologií, zvláště těch, které se týkají životního prostředí. Poté oznámí svůj společný závazek v oblastí inovací a pro udržení pracovních míst. Avšak pro zachování své důvěryhodnosti budou Spojené státy a Evropa muset prokázat svou vnitřní soudržnost. Avšak až doposud se nám signálů, které očekáváme, nedostává.

Ačkoliv summit Spojené státy – Evropa není místem pro vyjednávání o měnových záležitostech, ze strany Washingtonu musí být veřejně přijat závazek koordinace měnových politik, stejně tak Evropská unie by tam měla představit rámec důvěryhodné ekonomické vlády. Bez závazků, které by braly v potaz efekty místních politik na třetí země, transatlantické agendě hrozí, že o svou důvěryhodnost definitivně přijde.