Byla jednou jedna malá země na severu Evropy, známá a uctívaná pro svou vstřícnost a oddanost liberálním hodnotám, na něž byla hrda. Byla příkladem pro všechny. Tou zemí bylo Dánsko. Dnes Dánové plní stránky novin kvůli svému xenofobnímu postoji a zavádějí jedny z nejpřísnějších imigračních zákonů v Evropě, což je naprostou urážkou liberálního myšlení. Nicméně zůstávají modelem, i když jejich obdivovatelé už nejsou titíž. „To, o čem jsme tady rozhodli, se brzy stane referencí i pro ostatní země,“ chlubí se dánská pravice. Vývoj ukazuje, že by mohla mít skutečně pravdu.
Výzvy k omezení „nezápadní“ imigrace se Evropou šíří jako lesní požár. Dánsko se ujalo role průkopníka, když požaduje, aby manželé z řad cizinců (mimo Evropskou unii), kteří v Dánsku žádají o sloučení rodiny, dosáhli minimální věkové hranice 24 let. Nyní budou muset nasbírat dostatečný počet bodů. Tabulky jsou nastaveny tak, že žádosti občanů ze zemí třetího světa, kteří nestudovali, jsou zamítány. A vláda to nijak nezakrývá: „Někteří lidé k nám prostě nesmějí,“ prohlásil dánský premiér Lars Løkke Rasmussen. Vláda už pro žadatele o dlouhodobý pobyt a dánské občanství zvedla laťku tak vysoko, že přistěhovalci, kteří se nemohou vykázat dlouhodobým studiem, prostě nemají šanci. Podobné požadavky se brzy budou vztahovat i na ty, kdo chtějí uplatnit právo na rodinný život. Dánsko přijímá s otevřenou náručí jen partnery, které potřebuje. Ostatním zůstávají hranice uzavřeny.
6 % přistěhovalců
Nikdo nepopírá obtíže spojené se špatným začleňováním některých skupin obyvatelstva. Nicméně řešení propagovaná už po několik let dánskými politickými představiteli napustila veřejnou debatu jedem a dala prostor rétorice, která je ve většině ostatních zemí nemyslitelná. Ve které jiné zemi by si poslanci mohli dovolit označit islám za mor a teroristickou organizaci nebo muslimy obviňovat z toho, že své dcery nechávají znásilňovat jejich strýci, pokud je rovnou nezabijí. A to vše bez jakéhokoliv veřejného projevu nevole vyzývajícího politiky k demisi? Útoky toho nejhoršího typu se v Dánsku staly natolik běžnou záležitostí, že nad nimi většina lidí už jen krčí rameny. A strana [Dánská lidová strana, která zajišťuje vládě parlamentní většinu], která je původcem těchto obvinění, představuje voličskou základnu konzervativní vlády.
Liberální model se stal něčím odpudivým. Jak jsme dospěli až sem? Žádný objektivní důvod k tomu není. „Nezápadní“ přistěhovalci představují pouze 6 % obyvatelstva. „Ghetta“, ve kterých žijí, jsou pěkné zelené čtvrtě. Dánsko netrpí ani vysokou nezaměstnaností [4,2 % v září 2010], ani vysokou kriminalitou. Přitom pravicoví populisté získali moc právě díky opakované očerňující kampani zaměřené proti cizincům. A byla to rovněž imigrační otázka, která tradičním stranám vynesla už tři volební vítězství. Dokonce i sociální demokraté a socialisté se nechali strhnout obavami z dalších volebních porážek. Proti všeobecné xenofobii tak dnes vystupuje pouze sociálně liberální strana a jedna levicová strana, které mají dohromady méně než 10 % hlasů.
a bublající imigrační otázka
Tato situace je příčinou laviny nových předpisů a legislativních nařízení, které se snaží zkomplikovat přistěhovalcům život. A pokaždé, když se zdá, že už vláda nemůže zajít ve stigmatizaci cizinců dál, si najde prostředky, jak utáhnout šroub zas někde jinde: snížením sociálních dávek během prvních sedmi let v zemi na polovinu nebo odebráním přídavků na děti, pokud vykazují špatné chování. Tato soustavná exkluze hloubí propast mezi dánskou společností a cizinci, zejména mladými lidmi z komunit uzavřených do sebe, a může se přerůst ve skutečnou nenávist. Jak se člověk může začlenit, když každé ráno při probuzení slyší, že jeho přítomnost vyvolává problémy?, ptají se alespoň trochu rozumní politici. Přitom vláda nechává „imigrační otázku“ v zemi bublat už téměř deset let. Příští volby by se měly konat v roce 2011. V době, kdy pokladny zejí prázdnotou a skandálů je nespočet, má koalice jen slabé šance na vítězství. Proto – na úkor integrace a hodnot, které bývaly ctností Dánska – znovu sází na imigrační otázku, která jí už třikrát vynesla vítězství.
Z Dánska
Pohádka se špatným koncem
Den poté, co Dánsko zavedlo přísnější pravidla pro slučování rodin, list Jyllands-Posten připomíná pohádku H.C. Andersena O hloupém Honzovi: „Koho si tehdy princezna vybrala za muže? Jednoho ze dvou vzdělaných bratrů? První znal zpaměti celý latinský slovník a tři svazky novin, a to odpředu i pozpátku. Druhý se naučil zpaměti všem paragrafům zákona, tak myslil, že může hovořit o státních záležitostech. Kromě toho také uměl vyšívat popruhy, neboť byl obratný a měl hbité prsty. Hloupý Honza, ten třetí bratr, neměl ani diplom ani doporučení a přesto to byl on, kdo dobyl srdce princezny a získal k tomu polovinu království. Poučení z příběhu: být lidský je předností a láska nehledí na falešnou moudrost. Je to určitá odplata lidu na elitě.“ Ale, „co by asi dělala princezna, kdyby si měla přivést hloupého Honzu do dnešní Evropy.“
Deník připomíná, že evropská směrnice o povolení k pobytu „zakazuje jakoukoliv diskriminaci založenou na ‘pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém či sociálním původu, genetických vlastnostech, jazyku, náboženství či přesvědčení, politických či jiných názorech, příslušnosti k etnické menšině, majetku, narození, hendikepu, věku či sexuální orientaci’.“ Jyllands-Posten upřesňuje, že „řada rozhodnutí Evropského soudního dvora interpretovala tyto pravidla ve velice širokém smyslu“ a že „EU nedávno doporučila během řízení o udělení azylu klást větší váhu na princip jednoty rodiny.“