Vyberte si jazyk
„Princess Hijab“ je tou nejnepolapitelnější streetartovou umělkyní. S kapající černou barvou udeří vždy v noci, ke svým útokům si vybírá polonahé retušované ženy – a muže – z módních reklam v pařížském metru. Vždy jim přimaluje černý islámský závoj. Sama to nazývá „hidžabizací“. Její nikábový guerrilla art byl viděn od New Yorku po Vídeň a vyvolal diskuze o feminismu s fundamentalismu. Identita umělkyně ale zůstává zahalena tajemstvím.
V ateistické republikánské Francii by se dala stěží najít silnější vizuální pointa, než sprejem načmárané závoje na módních reklamách. Nedávný zákaz nošení burky, který schválila vláda Nicolase Sarkozyho, nedovoluje ženám, aby chodily na veřejnosti zcela zahalené. Zákaz se vztahuje nejen na státní úřady, ale také na veřejnou dopravu, ulice, samoobsluhy ale i soukromé firmy. Podle vlády jde o ochranu práv žen a způsob, jak zabránit tomu, aby je muži nutili zahalovat se.
Je tedy Princezna Hidžáb francouzská muslimka, která vyjadřuje svůj hněv vůči systému? To by bylo na pařížské scéně, kde převládají muži, poměrně vzácné. Je snad náboženskou fundamentalistkou, která protestuje proti odhalování ženského těla? Ale vždyť přece tak ráda ponechává odhalené množství ženských pozadí a pupíků. Je snad levicovou feministkou, která má na mušce vykořisťování žen? A je vůbec muslimkou?
Zahalená identita. On či ona?
Princezna prochází koridory stanice metra Havre-Caumartin a prohlíží si reklamní plakáty lemující zdi. Souhlasila se setkáním, při kterém bude slídit ve stanicích v honbě za dalšími „nikábovým zásahem“. Jedno je jisté: dívka, které je něco málo přes dvacet, oblečená do spandexových punčocháčů, kraťasů a v mikině s kapucí a s dlouhou černou parukou na hlavě zcela zakrývající její obličej, nenosí nikáb, který se stal jejím vlastním podpisem. Zda je muslimka neprozradí. Ve skutečnosti je více než pravděpodobné, že Princezna Hidžáb není ani žena. V jejím smíchu je nízký tón, její ramena jsou trochu širší. Avšak tato androgynní postava v černém své pohlaví neprozradí. „Má skutečná identita není vůbec důležitá,“ říká zastřeným hlasem. „Do popředí se dostalo moje imaginární já, je to moje umělecká volba.“ „Začala jsem, když mi bylo 17,“ říká (držme se toho, že „ona“ je žena, i když pravděpodobně tomu tak není). „Kreslila jsem zahalené ženy na skateboardech a další podobné grafické kousky, když jsem najednou pocítila potřebu konfrontovat se s okolním světem. Přečetla jsem knihu „No Logo“ [přezdívanou Bible antiglobalismu] od Naomi Kleinové a to mě inspirovalo k tomu, abych podstupovala rizika zasahováním do veřejného prostoru a zaměřila se na reklamu.“
Prvním graffiti závojem, který Princezna vytvořila, byla v roce 2006 „nikabizace“ reklamního plakátu na album nejoblíbenější francouzské raperky Diam, která podivnou shodou okolností nedávno sama konvertovala na islám. „Je to velice zajímavé, protože ona teď závoj doopravdy nosí,“ zamýšlí se Princezna. Při tvorbě nejdříve z povzdálí pozorovala reakci lidí. Dnes udeří a uteče. „Je mi jasné, že z toho lidé mají divný pocit a ruší je to. Úplně to chápu, vracíte se domů po dlouhém dni a najednou jste konfrontováni s tímto.“ Vzhledem k tomu, že si pařížské metro své reklamní plochy dobře chrání, její práce nevydrží déle než 45 minut, maximálně hodinu, poté ji zaměstnanci strhnou. Dnes už je velice vybíravá a dělá jen čtyři až pět graffiti „zásahů“ v Paříži ročně. Avšak každý je pečlivě vyfotografován a poté si žije svým vlastním životem na internetu.
Nejde jen o zákaz nošení burky
Proč to dělá? „Zahalené ženy používám jako výzvu,“ říká a vzápětí dodává, že nepokládá žádný způsob oblékání za dobrý či špatný. Umělkyně má podle svých slov odstup a je nezaujatá, ale jedno téma jí opravdu lomcuje – a možná také odhaluje něco málo o její pravé identitě: postavení menšin ve Francii. Vedle argumentů o tom, proč by si muslimské ženy neměly zakrývat své hlavy, Sarkozyho nové ministerstvo pro „imigraci a národní identitu“ i samotná národní debata o tom, co znamená být Francouzem, stigmatizovala již tak ghettoizovanou mládež z třetí a čtvrté generace přistěhovaleckého původu. Francie má největší muslimskou populaci v Evropě, ale převládající protipřistěhovalecká rétorika a podle mnohých zbytečný zákaz nošení burky, zvýšily pocit marginalizace, který mladí muslimové a menšiny pociťují.
Princezna Hidžáb se vidí jako součást „graffiti menšiny“, která dobývá ulice. „Kdyby to bylo jen o zákazu burky, moje práce by neměla moc dlouho odezvu. Ale myslím si, že zákaz nošení burky zviditelnil všeobecně otázku integrace ve Francii,“ uvádí. A dodává: „Republikánským principem je volnost, rovnost, bratrství, ale ve skutečnosti se otázka menšin ve francouzské společnosti za posledního půlstoletí vůbec nikam nepohnula. Ve Francii jsou chudí, Arabové, černoši a samozřejmě Romové stále outsidery.“
Její graffiti je rovněž příznačně francouzské ve svém odporu ke konzumu a vysmívání se reklamám. Podle jejího názoru přimalování závoje na reklamách vizuálně funguje, protože obojí představuje „dogma, která se mohou zpochybňovat.“ Mladé ženy oblékající hidžáb, které byly dříve napadávány jen francouzskými institucemi, se nyní podle mladé umělkyně stávají cílem také reklamních útoků, kvůli jejich kupní síle. Ve stále více konzumní francouzské společnosti z nich jsou „skvělé zákaznice“. Její příští guerillová akce se proto zaměří na její oblíbenou cílovou značku: H&M. Konec konců její reklamní kampaní je olepené celé pařížské metro.
Takže ty začerněné nikáby zřejmě představují všechno možné kromě náboženství. „Jsem pobožná?,“ přemýšlí váhavě nad otázkou. „Duchovno mě určitě zajímá, ale to je osobní, nemyslím si, že to má vliv na mou práci. Náboženství mě zajímá, muslimové mě zajímají, a také vliv, který mohou mít umělecky, esteticky, na věci kolem nás, zvlášť v módě,“ přemýšlí. A s těmito slovy graffiti performerka spěšně odchází, se sportovním batohem na ramenou, aby se mohla převléknout ze svého podivného kostýmu do své všední módy a vyjít z podzemí na denní světlo.
