Soudržnost řecké vlády je vážně ohrožena a země možná směřuje k předčasným parlamentním volbám. Kdyby politická paměť sahala déle než o rok zpět, všichni by si museli uvědomit, že patový výsledek voleb v květnu a červnu](2197181) loňského roku měl negativní dopad na řecký program fiskálních reforem, zvýšil zadluženost již beztak prázdné státní pokladny, prohloubil hospodářskou recesi a zvýšil nezaměstnanost.

Na politické scéně bylo výsledkem obou voleb to, že levicová SYRIZA se stala hlavní opoziční stranou a Zlatý úsvit nejvýraznější formací v současném parlamentu, zatímco PASOK prakticky zmizel z politické mapy a napětí uvnitř Nové demokracie se pouze prohloubilo.

Politický primitivismus

PASOK a jeho předseda Evangelos Venizelos mají dnes jen minimální podporu. Šéf Demokratické levice Fotis Kuvelis sice mnohé irituje, avšak pouze jako poněkud otravný vedoucí debatního kroužku. Jeho strana je totiž – s malými přestávkami – už tak dlouho vzdálená od vládního kormidla, že politice rozumí pouze teoreticky.

Jenže na nikoho jiného než na tyto lidi se premiér Antonis Samaras nemůže prozatím spoléhat. Neměl by proto urážet jejich důstojnost ani je stavět před složitá dilemata – ať už se jedná o více, či méně významné otázky, a bez ohledu na to, zda s nimi ve všem souhlasí.

Krize však poukázala na primitivismus, který na vrcholu řecké politiky panuje. Političtí lídři v severní Evropě většinou usilují o stabilitu systému a snaží se ho přizpůsobit neustále se měnícím podmínkám. Řeckým politikům jde naopak pouze o sebeprosazení a přežití. Každý z nich je na ostatní alergický. Na evropské politické scéně tak představují venkovské prosťáčky.

Bipartijní systém je minulostí

Nová demokracie by v příštích volbách mohla mít úspěch, avšak PASOK ani Demokratická levice by se se Samarasem znovu nespojily, a země by tak znovu uvízla na mrtvém bodě. I kdyby se podařilo sestavit novou vládu, potřebovala by jiného premiéra, což by znamenalo větší riziko, že se konzervativci skutečně rozpadnou. A pokud by Nová demokracie přesto získala díky řeckému volebnímu zákonu v parlamentu plnou většinu, bylo by pro ni s ohledem na množství opozičních stran, chatrnou státní správu a všudypřítomnou korupci téměř nemožné vládnout.

Ať už se nám to líbí, nebo ne, řecký bipartijní systém je mrtev. Dát hlas Zlatému úsvitu je politické gesto, které vyjadřuje vůli politický systém jednoduše zničit – za doprovodu Wagnerova Soumraku bohů a s hořící Valhalou v pozadí, nikoliv však v bezpečí divadelního jeviště.

Je proto otázkou, zda bychom měli oplakávat smrt politických trpaslíků, když zemi hrozí mnohem větší nebezpečí.