Když chtějí scénáristé zvrátit vývoj děje, používají takzvaný „dějový obrat“. Přesně tomu se v posledních týdnech věnuje řecká vláda – hledá zlomový bod ve vyprávění o krizi. „Dnes už se neskloňuje výraz Grexit, ale Grecovery,“ prohlásil minulý čtvrtek v Helsinkách po setkání se svým finským protějškem řecký premiér Antonis Samaras. Efektní motto pro vzkaz, který už řadu měsíců, zpočátku opatrně a nyní rozhodněji, vysílá: Riziko, že Řecko opustí eurozónu, pominulo a nadešla chvíle pro zotavení. Jak prohlásil Samaras na nedávné oficiální návštěvě Číny, rozhodnutí ratingové agentury Fitch zlepšit o stupeň hodnocení řeckého dluhu je důkazem zlepšení hospodářské situace a brzy se začnou psát „dějiny úspěchu“. Jenže tento „zlomový bod“ nezapadá do scénáře každodenního života Řeků.

„Říkají, že se situace zlepšuje, ale moje peněženka je stejně prázdná jako před šesti měsíci,“ stěžuje si šestatřicetiletá grafická designérka Iliria. Podniká. „Práci sice mám, ale nikdo mi za ni neplatí,“ říká zkroušeně a dívá se směrem k náměstí Syntagma, které je v den protestního shromáždění proti trojce poloprázdné. „Kde jsou všichni? Vždyť protest je to jediné, co nám zbývá,“ opakuje, zatímco se dva demonstranti pokoušejí upevnit mezi stromy transparent s heslem: „Lidé jednotně proti trojce.“

Prázdné náměstí příliš optimismu nevzbuzuje. Šest let po začátku velké krize už demonstrace nejsou tak masívní. Únava ze tří let nepřetržité politiky úsporných opatření se projevila i na ráznosti protestů. Protestní shromáždění různých skupin zasažených škrty jsou sice stále na denním pořádku, ale jejich intenzita slábne.

Všudepřítomná rezignace

„O tom, proč lidé nechodí do ulic, by se dalo mluvit hodiny“ uznává Alex, jeden z mála účastníků celoevropského protestního shromáždění. „Ale jedním z důvodů je, že lidé jsou z tolika protestních akcí unaveni a mnozí už se soustředí jen na to, jak naložit dál se svými životy,“ dodává inženýr, který se v roce 2010 rozhodl vrátit z Dánska, kde po postgraduálním studiu pracoval, zpátky do Řecka. Začal podnikat, ale zakázek má prý málo.

„Na demonstrace chodí čím dál tím méně lidí, protože lidé protestují, jen když mají naději, když věří, že se situace může změnit,“ říká profesor politologie na Univerzitě Panteion v Aténách Dimistris Kristopulos. „V posledních měsících vysílají centra politického rozhodování vzkaz, že si vedeme dobře. Musíme si položit tři otázky: Je to pravda? Je to jen komunikační strategie? Funguje tato strategie? Za prvé: Ne, není to pravda. Za druhé: Ano, je to komunikační strategie. Je zapotřebí, aby lidé pochopili, že divoký experiment provedený s Řeckem funguje. A za třetí: Ano, strategie funguje. Přestože je situace horší než před dvěma lety, čelíme rozkladu společnosti. Lidé na to, co se děje, jednoduše rezignují.“

Nedostatečná úleva

V úterý čeká Samarase v Aténách další setkání s šéfy trojky mezinárodních věřitelů. Spory ohledně zprávy MMF, která uznává nedostatky prvního záchranného plánu Řecka z roku 2010, ještě neutichly. Samaras má však jiné důvody k optimismu. Průzkumy opět řadí jeho stranu Nová demokracie na první místo před levicovou stranu Syriza. „Nová demokracie znovu vyhrává, protože lidé chtějí věřit představě, že si vedeme lépe. Vědí, že ve skutečnosti tomu tak není, ale potřebují tomu věřit. Dalším důvodem je nezralost levice,“ míní Kristopulos.

Za další důvod k optimismu se považuje politická stabilita. „Situace je lepší než před rokem, protože dnes máme alespoň vládu, která něco dělá,“ říká profesor informatiky Nikos Skikos navzdory tomu, že se jeho měsíční plat snížil z 1400 na 1000 eur.

Psychologie hraje důležitou roli a vláda toho využívá. Podnikatelé jsou optimističtější, protože vidí známky politické stability. Je znát úleva. Ovšem ne proto, že by se prodej zvýšil, ale protože se snižuje pomaleji,“ říká ekonomický analytik Dimitris Kontogiannis. „Snížení deficitu je z pohledu vlády a trojky považováno za úspěch. Reálná ekonomika však nadále svědčí o bídě. Zlepšení se obvykle odráží dřív v číslech než v životech lidí. Úspěch a bída mohou existovat vedle sebe klidně další rok nebo i déle.“ Přinejmenším do té doby, než z reálného scénáře tohoto příběhu zmizí 27procentní nezaměstnanost.

Na jednu z aténských zdí, na niž si mladí lidé bez budoucnosti po tři roky vylévají svou zlost, někdo napsal: „Kde je moje záchrana?“ Znepokojující slova, která jsou v novém scénáři navíc.